Acta CDKP
OBSAH
Pavel Marek
1. Václav Myslivec: mezi křesťanským socialismem, křesťanskou demokracií a katolickým konzervativizmem
2. V intencích encykliky Rerum novarum: přínos Rudolfa Horského pro řešení sociální otázky
———————————————-
1.
Václav Myslivec: mezi křesťanským socialismem, křesťanskou demokracií
a katolickým konzervativizmem
(Příspěvek k politickému životopisu průkopníka křesťanského demokratismu v Čechách na přelomu 19. a 20. století)
Pavel Marek
Motto:
„Byl to muž, kterého jsem si pro jeho ryzí církevní smýšlení vážil. Kde jednalo se o katolickou víru a blaho národa, nic mu nebylo obětí.“
Kardinál Karel Kašpar, arcibiskup pražský, 1934
Čeští křesťanští sociálové v Čechách a na Moravě měli v období formování politické křesťansko-sociální strany na přelomu 19. a 20. století mezi sebou několik výrazných osobností, které stavěly základy českého politického katolicismu, ale také v dalších letech, před první světovou válkou nebo i po vzniku Československé republiky, hrály významnou roli, jak ve vlastní straně, tak v české politice. Máme tu na mysli jména jako Jan Šrámek (1870–1956), František Světlík (1875–1949), Rudolf Horský (1852–1926), František Valoušek (1863–1932), Gustav Mazanec (1873–1938), František Reyl (1865–1935) atd. Česká historiografie jim také poprávu věnovala větší nebo menší pozornost, buď prostřednictvím monografií nebo aspoň zasvěcených analytických studií. Reflexí literatury však zjišťujeme, že v této galerii poněkud překvapivě chybí Václav Myslivec, byť je to postava pochopitelně známá a autoři dílčích nebo shrnujících studií o českém politickém katolicismu ji zmiňují. Jedná se do velké míry o paradox, neboť to byl právě tento politik, který v letech před první světovou válkou přes své mládí patřil ke špičkám katolické politiky v Čechách a s jeho jménem je jak spojeno zakládání politických stran, tak jejich štěpení. Současně je nutno V. Myslivce vnímat jako jednu z autoritativních postav mezi průkopníky usilujícími o etablování křesťansko-demokratického hnutí, resp. politické strany; zatímco v západní Evropě se politický katolicismus v této větvi vyvíjel právě po linii existence křesťanské demokracie,[1] v českém prostředí se zmíněná idea neprosadila a politické strany se důsledně prezentovaly jako křesťansko-sociální; jistá distance od pojmu (po první světové válce prošel program politického katolicismu transformací) demokracie v názvu politické organizace přetrvala s výjimkou epizod vlastně až do „sametové revoluce“ a teprve v současné době, po fúzi několika subjektů, nese současný reprezentant českého politického katolicismu název „Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová“.[2]
Cílem našeho pojednání je pokusit se o zachycení základních zlomových okamžiků v politické kariéře V. Myslivce. Nemáme ambice pokrýt a prezentovat všechny podrobnosti a detaily, což ani není možné s ohledem na rozsah příspěvku a celkové poznání jeho role ve stranické politice, neboť k tomu chybí dochovaná dokumentace a průpravné studie. Opíráme se přitom o archivní dokumenty nalezené především v Archivu KDU-ČSL a v Národním archivu v Praze, o podrobnou excerpci stranického tisku, zejména toho, který V. Myslivec redigoval, a v neposlední řadě o své vlastní poznatky získané při studiu českého politického katolicismu a církevních dějin na přelomu 19. a 20. století.
Náš výklad musíme pochopitelně začít evokací mladých let V. Myslivce, období před jeho vstupem do politiky. Narodil se 10. listopadu 1875 v Doksanech, v malé obci na severu Čech, v litoměřické diecézi, známé v historii zejména existencí ženského premonstrátského kláštera,[3] založeného v r. 1141 manželkou přemyslovského knížete (později dědičného krále) Vladislava II. Gertrudou, v němž se kdysi vzdělávala svatá Anežka České, dcera Přemysla-Otakara I. Jeho otec byl zemědělským dělníkem,[4] takže na vlastní kůži poznal (i se svými bratry Františkem a Josefem – právníkem, před válkou spolupracovníkem v politické práci a při tiskových aktivitách)[5] hmotný nedostatek a z rodinného prostředí si tak odnášel vřelé sociální cítění, vedle vlasteneckého zanícení a víry a lásky k Bohu. Obecnou školu navštěvoval ve svém rodišti a ačkoliv byl nadaný a dobře se učil, v důsledku sociální nouze v rodině byl dán na řemeslo a vyučil se obuvníkem v devět kilometrů vzdálených Litoměřicích.[6] Jako drtivá většina tovaryšů se brzy po vyučení (1889) vydal „na vandr“ a pěšky prochodil jak Bavorsko, tak Horní a Dolní Rakousy; za dva roky vystřídal práci v řadě ševcovských dílen, mnohému se přiučil, získal první zkušenosti a poznal kus světa. Přes Moravu se v roce 1893 vrátil do Čech a zamířil do Prahy. Pro tehdejšího mladého katolicky orientovaného řemeslníka bylo nemyslitelné, aby se neocitl mezi vrstevníky ve zdejší Jednotě katolických tovaryšů, která se pyšnila nejen faktem, že u její kolébky (29. června 1852) stál samotný Adolf Kopling[7] (1813–1865), ale také velmi širokou škálou aktivit.[8] Sklízela ovoce invenčního působení svého předsedy Eduarda Jana Nepomuckého Brynycha (1846–1902), který se s ní právě loučil a přecházel do Hradce Králové jako nový biskup východočeské diecéze, a současně těžila z neméně promyšleného řízení ze strany kanovníka Josefa Buriana (1854–1922). Družný V. Myslivec tu velmi rychle získal oblibu i přátele, kteří v něm objevili řečnický talent. Jednota byla v mnohém propojená s dalším významným střediskem katolického života v Čechách, družstvem Vlast, na jehož půdě se na počátku 90. let 19. století připravovalo založení křesťansko-sociální strany. Jeden z vůdců tohoto centra Tomáš Josef Jiroušek (1858–1940) pozval v roce 1894 devatenáctiletého V. Myslivce na sjezd katolických dělníků do Litomyšle a současně mu svěřil jeden z referátů na téma Křesťanský dělník a společnost. Na shromáždění byl dán popud k založení křesťansko-sociální strany v Čechách, na Moravě, ve Slezsku,[9] takže mladý Myslivec se ocitl nejen v centru organizace politického hnutí inspirovaného slavnou sociální encyklikou Lva XIII.[10] Rerum novarum, ale toto setkání nasměrovalo celý jeho další život. V l. 1893–1897 se pilně účastnil schůzí Prvního politického klubu katolického dělnictva v Čechách, ovšem jeho členem se nestal v důsledku svého mládí, nesplňoval věkový limit pro vstup 24 let. Na druhé straně získal možnost seznámit se s kruhem starých průkopníků dělnického hnutí ze 60. a 70. let (např. Matějem Patočkou nebo Ferdinandem Malým) a přišel do bližšího styku také s R. Horským, T. J. Jirouškem, Tomášem Škrdlem (1853–1913), Rudolfem Vrbou (1860–1939) a jinými organizátory křesťanských sociálů.
Nemenší význam pro životní dráhu V. Myslivce mělo jeho setkání s pražským kaplanem Emilem Dlouhým-Pokorným (1867–1936).[11] Historik počátků křesťansko-sociálního hnutí a jeho přímý účastník Josef Fikejzl je spojuje s Myslivcovým těžkým onemocněním na podzim roku 1896, které prý bylo tak vážné, že se všichni obávali jeho smrti. Kněz se zhrozil jeho zbědovanosti a materiálně mu pomohl.[12] Sám E. Dlouhý-Pokorný ve svých pamětech[13] hovoří o tom, že V. Myslivce poznal jako talentovaného a organizačně schopného muže, který ho upoutal svým zaujetím pro ideu křesťanské demokracie a zásadním kritickým postojem vůči konzervativně orientovaným kruhům Vlasti; v Praze se ocitl bez práce a životního zázemí, a proto hrozilo, že bude nucen zanechat činnosti a odejít do svého rodného kraje.
V každém případě se však svého o osm let mladšího kolegy z křesťansko-sociálního hnutí ujal, zpočátku mu zajistil zaměstnání v profesi zahradníka, brzy jej však začal vydržovat z vlastních příjmů a umožnil mu věnovat se politické práci profesionálně. Plně mu dal k dispozici svou odbornou knihovnu naplněnou zejména zahraniční literaturou na téma socialismu, která čtenáři dala možnost komparovat odlišné přístupy k řešení sociálního problému a hledat v různých koncepcích a návrzích autorů inspiraci pro vlastní práci. Vzdělaný kaplan svým způsobem V. Myslivce vedl, radil mu, společně jezdili do Vídně a absolvovali studijní cestu po Švýcarsku, Francii a Německu, v jejímž rámci měli možnost konzultovat své názory s předními odborníky v oboru křesťanské sociologie. Tak se setkali např. ve švýcarském Friburgu na katolické univerzitě s profesorem Josefem Beckem (1858–1943)[14] a právníkem Kasparem Decurtinsem (1855–1916)[15] a v Lublani s knězem Janezem Krekem (1865–1917).[16] Jistě pod vlivem E. Dlouhého-Pokorného[17] se dal V. Myslivec dokonce zapsat jako mimořádný posluchač na právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a absolvoval cyklus přednášek z národního hospodářství. Především se však vzdělával sám četbou.
V této době se E. Dlouhý-Pokorný s V. Myslivcem odpoutali od pravé frakce v křesťansko-sociální straně vedené R. Horským a přidali se ke skupině „mladých“ katolíků, která vznikla záhy po litomyšlském sjezdu s úmyslem prohloubit a dotvořit sociálně-politické aktivity. Pod vedením Viléma Koleše (1869–1944) a Josefa Hovádka (1869–1937) vnášela na pole katolické politiky ideu křesťanské demokracie. „Mladí sice uznávají a ctí průkopnickou práci dr. Horského a redaktora Jirouška, ale chtějí ji ještě sami svým přínosem rozhojniti, zmnohonásobiti a ji více zdemokratizovati. Především touží po větším rozmachu stranického tisku.“[18] Křesťanští demokraté vystoupili jako samostatný směr poprvé v roce 1895 v souvislosti se snahou prosadit vydávání lidově orientovaného čtrnáctideníku nazvaného Bojovník. V. Koleš s odstupem času tuto snahu komentoval slovy: „Tímto činem jsme chtěli ve své prostotě vlíti kapku balzámu na jeremiády Čecha[19] (stálé stesky na vzrůst sociální demokracie) a zacpati ústa sociálním demokratům, že není inteligentních katolických dělníků a že jen kněží naše listy zakládají a vedou…“[20]
Křesťanským demokratům však nešlo pouze o vytvoření vlastní tiskové tribuny, jak by se mohlo zdát na základě analýzy jejich aktivit z poloviny 90. let 19. století, kdy po neúspěchu s projektem Bojovníka začali od 25. září 1896 vydávat krejcarový čtrnáctideník nazvaný Lidový list. Právě příchod obou zmíněných nadšenců, kteří rázem na sebe strhli vedení frakce, způsobil polarizaci názorů v křesťansko-sociálním hnutí a přispěl k formulaci představ o jeho novém programu. Křesťanští demokraté požadovali především změnu volebního mechanismu ve smyslu umožnit účast na volbách dalším lidem a proti přesvědčení oficiálního katolického tábora horovali pro zavedení všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva. V českém katolickém prostředí tehdy znělo nově až revolučně také jejich volání po zapojení žen do křesťansko-sociálních aktivit. Měly se stát plnohodnotnými partnery mužů nejen pro sféru humanitární pomoci trpícím a strádajícím a pomoci překonat její charitativní rámec, ale vyvíjet také vlastní činnost, v níž vedle společných náboženských akcí neměla chybět vzdělávací a politická uvědomovací a výchovná práce připravující a rozšiřující základnu politickému katolicismu. Stejně tak nově s ohledem na ideové základy hnutí a tradici byl vnímán požadavek samostatného a na vysoké církevní hierarchii nezávislého vystupování křesťanských demokratů na veřejné a politické scéně, který měl i dimenzi zohledňující postavení a roli nižšího kléru. Ten chtěl potvrdit právo na svobodu názoru v těch záležitostech, kdy kněz vstupoval do občanského života; jeho biskup po něm neměl vyžadovat poslušnost a naopak mu měl umožnit vstupovat např. i do politiky, do politické strany, podle vlastního výběru, nezávisle na názoru římskokatolické církve. Kaplané se domnívali, že čas pro privilegia určitých sociálních skupin ve společnosti už minul a vztahovali to nejen k vnitřnímu prostředí církve, ale i k celé společnosti se zřetelnou narážkou na konzervativní šlechtu s jejími velkostatky, na nichž, podle jejich přesvědčení, dře prostý člověk za skromný žvanec chleba.
Zatímco E. Dlouhý-Pokorný byl „šedou eminencí“ v pozadí, která dávala impulsy a mnohé aktivity finančně sanovala z vlastního kaplanského platu nebo příspěvků své adoptivní matky, V. Myslivec se díky své extrovertní povaze, průbojnosti a rétorickým schopnostem stával reprezentativní figurou, které připadla role mluvčího a oficiálního vůdce. Dne 26. října 1897 převzal po J. Hovádkovi redakci a vydavatelství Lidového listu (zanikl v r. 1899), který nejen řídil, ale uveřejňoval zde v hojné míře také své vlastní příspěvky. Když v lednu příštího roku E. Dlouhý-Pokorný přikročil k vydávání dalšího křesťansko-demokratického čtrnáctideníku nazvaného příznačně Křesťanský demokrat, V. Myslivec (převzal redakci) mohl své publicistické aktivity vystupňovat a bylo zřejmé, že skupina křesťanských demokratů přechází do ofenzívy. Založení obou periodických tiskovin totiž nebylo nijak náhodné a souviselo jak s potřebou šířit křesťansko-demokratický program, tak s nutností čelit konzervativním katolickým kruhům, které se stavěly k ideám křesťanského socialismu a demokratismu s rezervou a v organizační oblasti usilovaly o konstituování jedné politické strany konzervativního charakteru. Tento záměr chtěly naplnit pohlcením křesťansko-sociální strany v Čechách, která se oficiálně ustavila na prvním sjezdu v září 1896 a zahájila velmi široce založenou agitační kampaň na českém venkově, v níž připadla hlavní role V. Myslivcovi jako žádanému a oblíbenému řečníkovi na schůzích a táborech lidu. Vhodnou příležitost k realizaci tohoto záměru nabízely přípravy k volbám do říšské rady, kdy vznikl společný volební výbor složený ze zástupců všech katolických frakcí pod vedením Vojtěcha hr. Schönborna (1854–1924), bratra pražského arcibiskupa a jednoho z čelných členů konzervativně orientované Katolicko-politické jednoty pro Království české. Křesťanští sociálové v něm utvořili zvláštní, avšak podřízenou sekci pro volby v 5. kurii a tento stav, kdy katolicky orientované dělnictvo mělo tvořit organizačně sice samostatnou, avšak integrální součást Národní strany katolické v Čechách jakožto konzervativně orientované organizace, měl zůstat i do budoucna.[21] Přitom zmíněná fúze byla připravována tajně, bez vyjednávání, zákulisními taktickými politickými praktikami.
Hlavní zásluhu o zmaření pokusu utlumit samostatné aktivity křesťanských sociálů v Čechách měl tandem E. Dlouhý-Pokorný a V. Myslivec. Jejich spolupráce se osvědčila i v bojích na druhé frontě, kterou představoval vnitrostranický zápas.[22] Skutečnost, že stranické elity kolem R. Horského byly ve finální fázi ochotny akceptovat koncepci jedné katolické strany konzervativního směřování, vyvolala v roce 1898 v křesťansko-sociální straně otevřenou krizi,[23] která po řadě peripetií vyústila v následujícím roce v osamostatnění křesťansko-demokratického křídla, které založilo Křesťansko-sociální stranu lidovou.[24] Vznik nové politické strany, v níž V. Myslivec zaujal místo člena výkonného výboru a sekretáře, můžeme označit za vrchol dosavadního úsilí českých křesťanských demokratů.
Poměrně krátká historie tohoto politického útvaru je poznamenána několika nepříznivými okolnostmi, které ve svých důsledcích způsobily jak rozpad strany, tak útlum idejí křesťanské demokracie jako samostatného politického proudu s jistou institucionální základnou v podobě tisku nebo politické organizace. Tou první a zřejmě nejdůležitější byl osobní rozchod E. Dlouhého-Pokorného a V. Myslivce. Jeho příčinu přesně neznáme, vše však nasvědčuje tomu, že v pozadí stálo názorové kolísání nebo taktické lavírování V. Myslivce, který sice patřil k protagonistům křesťansko-demokratického proudu, avšak na rozdíl od E. Dlouhého-Pokorného nebyl tak důsledný a nechtěl přerušit všechny vazby na pravici křesťanských sociálů a záleželo mu i na kontaktech s katolickými konzervativními kruhy. Proto s nimi udržoval styky a vyjednával o možnosti překlenout roztržku a vytvořit jednotnou katolickou politickou stranu za situace, kdy E. Dlouhý-Pokorný byl pro konzervativce de facto nepřijatelný a sám procházel hlubokou vnitřní krizí, jež nakonec vyústila v rezignaci na kněžství a v exkomunikaci z katolické církve. E. Dlouhý-Pokorný Myslivcovo chování vnímal jako zradu, proto se v první fázi vzdal všech funkcí ve straně a ve druhé fázi přerušil s křesťanskými demokraty a sociály kontakty a věnoval se aktivitám souvisejícím s jeho angažovaností v hnutí české Katolické moderny. Odchod E. Dlouhého-Pokorného ze strany, pro niž byl hlavním pilířem ve smyslu autority, garance ideje i taktického postupu, a kterou do velké míry zajišťoval finančně, ve vazbě na úmysly V. Myslivce a G. Mazance zapojit se do smiřovacích jednání s odpůrci, způsobil během krátké doby stagnaci činnosti ve straně a její rychlý rozklad. Nalezení konsensu vyžadovalo od všech zainteresovaných ústupky; Myslivcova skupina jej udělala v tom, že rezignovala na existenci samostatné politické strany jako nositele idejí křesťanské demokracie.
To, co E. Dlouhý-Pokorný označoval za Myslivcovu zradu, tj. udržování styků a smířlivost vůči politickým protivníkům z katolického tábora, mělo však tehdy nepoznané (možná nepřiznané) a skrývané pozadí. V. Myslivec totiž žil v existenčním provizóriu, bez pevného a zaručeného platu. Přitom si uvědomoval, že křesťansko-sociální (demokratická) levice nemá možnost mu tuto jistotu nabídnout. Pokud chtěl pracovat ve prospěch katolického tábora jako profesionál, nemohl dělat prázdná gesta, nýbrž se snažit o vstřícnost v mezích možností. O tom se přesvědčil brzy po zániku Křesťanského demokrata (1899), kdy se v nouzi a nedostatku začal ucházet o místo zřízence u zemského výboru v Praze, přičemž shodou okolností jednání v této záležitosti vedl jeho přísedící V. hr. Schönborn. Hlava českých konzervativních katolických kruhů tehdy projevila svou pověstnou velkorysost a místo očekávaného zamítnutí žádosti Myslivcovi jako talentovanému žurnalistovi nabídla místo redaktora Katolických listů, které dočasně v letech 1896–1904 nahradily deník Čech. Ten ji v roce 1900 přijal[25] a v redakci zůstal (s menšími přestávkami) až do září 1931.[26] Z vnějšího pohledu udělal nesporně přemet, neboť přešel do protivníkova tábora. Je obtížné říci, nakolik zde byl nucen dělat kompromisy, můžeme však doložit, že tato skutečnost ho v dalších letech, nejméně do vzniku války, viditelně nesvazovala a vnitřně zůstával věrný svému původnímu demokratickému programu.
Konec 19. století udělal jakoby symbolickou tečku za první etapou Myslivcovy politické činnosti a nové století mu otevíralo náruč, kterou měl pětadvacetiletý muž zaplnit novými činy. Shodou okolností se v tomto období ocitlo na křižovatce i celé katolické politické hnutí, resp. celý katolický tábor. Už jsme naznačili, že na přelomu století se dostavila hlubší krize, křesťanští sociálové se rozštěpili na dvě frakce a Národní strana katolická nevyvíjela žádnou činnost. Úsilí některých jedinců o překonání rozkolu troskotalo, smiřovačky končily nezdarem, případně se vyjednávači, mezi nimiž vždy figuroval za křesťansko-sociální levici V. Myslivec, dohodli, ale výsledky zůstaly pouze na papíru. Do těchto neutěšených poměrů navíc v roce 1902 zasáhla aféra kolem krachu Svatováclavské záložny,[27] která vyvolala mezi katolíky velmi silnou depresi a na určitou dobu dokonce zastavila všechny jejich aktivity. Přestože neměla s politickou sférou nic společného, dopad událostí byl tak silný, že se začalo vážně diskutovat o rozpuštění katolických politických stran a mnozí navrhovali navazovat kontakty s elitami jiných politických subjektů a pracovat pro lepší budoucnost katolicismu v nich.[28]
V. Myslivec tyto defétistické nálady rozhodně odmítl a v letech 1903 a 1904 napsal několik zásadních článků, polemizujících především s názory Františka Jana Kroihera (1871–1948),[29] v nichž dokazoval, že konečným důsledkem přijetí zmíněné koncepce bude náboženský úpadek lidí, kteří se budou starat především o hmotné zájmy a náboženské záležitosti půjdou stranou jako něco sekundárního. Východisko ze situace naopak spatřoval ve vybudování moderní politické strany. Na jednom místě v této souvislosti uvádí: čím více budeme politickou organizaci odkládat, tím více porostou překážky a obtíže. „Když se pole neobdělává, roste na něm plevel; vody stojaté časem hnijí a v takových pak se nedrží pstruzi, ale nanejvýš žáby.“[30] Zdálo se mu, že v katolickém prostředí zavládl v posledním období zmatek a panuje tu naprostá bezradnost, přičemž všichni cítí, že „není tu člověka rozhledu tak bystrého, energie tak mocné, takového katolického Mojžíše, který by nás do zaslíbené země uvedl, neb abych časověji mluvil, takového Ó Conella[31] či Windhorsta,[32] který by katolíky pod jeden prapor shromáždil a vítězný pochod s nimi nastoupil.“[33] Ale proto nelze zoufat, Bůh to vidí a pomáhá těm, kteří se modlí a pracují. Nelze stát se založenýma rukama a čekat, že přijde vůdce, který vše mávnutím kouzelného proutku napraví. Je třeba pracovat a věřit v Boží pomoc.
Pro postoje V. Myslivce bylo tehdy příznačné, že sice mluvil o shromáždění katolíků pod jeden prapor, ale tuto představu nerozváděl ve smyslu vytvoření jednotné katolické politické strany. Pokud sledujeme jeho organizační aktivity a budoucí politickou práci musíme se domnívat, že před ideu jednoty postavil vizi vybudování moderní masové politické strany. Je sice pravda, že se v roce 1906 podílel na založení Strany katolického lidu,[34] která integrovala všechny katolické skupiny a frakce a teoreticky se profilovala dokonce jako křesťanská, schopná nabídnout členství i nekatolíkům,[35] ale jeho hlavní pozornost přece jen směřovala k organizaci katolických zemědělců a k založení katolického odborového hnutí. Domníváme se, že se tu mísil jeho pragmatismus[36] s rozpoznáním nových trendů, které od 90. let 19. století pronikaly do organizace politických stran a měnily je z honoračních v masové, s propracovanou vnitřní strukturou, v níž dominovaly různé přidružené (satelitní) organizace nabízející z členství v nich materiální profit. Po vnější rezignaci na organizaci křesťanských demokratů hledal nové pole působení, na němž by mohl realizovat zásady, s nimiž vstupoval do politiky. Proto jeho kontakty s východočeskými křesťanskými sociály, jež vyústily v roce 1902 v založení Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva pro království České[37] na sjezdu v Týništi nad Orlicí, vnímáme jako logické nejen z hlediska kontinuity vlastního působení, neboť východní Čechy, inspirované a řízené biskupem Brynychem,[38] tvořily vedle Prahy nejvýznamnější křesťansko-sociální a křesťansko-demokratické středisko v Čechách, v němž se navíc podařilo udržet jednotu lidového a konzervativního katolického proudu, ale i proto, že zde jeho práce nacházela odezvu do té míry, že ho region kandidoval a volil do zemského a říšského zastupitelského sboru.
Poněkud jiný je případ Myslivcovy angažovanosti ve Sdružení českých katolických zemědělců pro království České (zal. 1904).[39] Důvody, proč se tento dělnický předák přeorientoval na spoluzakladatele a funkcionáře rolnického sdružení, nejsou jasné. Nabízejí se nejméně dvě možnosti výkladu tohoto kroku, jehož význam je pro další osudy českého křesťansko-sociálního (ale i katolického konzervativního proudu) politického hnutí zásadní. Jednalo se o náhodu. Po založení agrární strany v Čechách (1899)[40] se stupňoval boj o rolníka, jehož počátky spadají nejméně do poloviny 90. let, kdy se nespokojení zemědělci začali rozcházet s mladočeskou stranou a ustavili Sdružení českých zemědělců (1898) směřující nezadržitelně k politické emancipaci. Katolicky orientovaní rolníci měli tehdy před sebou dva vzory: na jedné straně viděli průbojného a zkušeného „padařovského filozofa“ Alfonse Šťastného (1831–1913),[41] který byl snad schopen stát v čele agrární organizace, ale zcela po zásluze byl označován za apoštola atheismu v Čechách; na druhé straně na ně působil příklad katolíka, moravského rolníka z Ostrova u Sloupu Josefa Šamalíka (1875–1948), imponujícího nejen svou postavou s oduševnělým výrazem ve tváři, ale především rozsáhlými aktivitami na půdě Katolického spolku českého rolnictva na Moravě, ve Slezsku a Dolních Rakousích (zal. 1901) – ten se netajil ambicemi založit katolickou agrární stranu, která by v případě vhodných podmínek překročila ve své činnosti dosud vymezený regionální prostor. Katoličtí rolníci mohli vybírat, což udělali a od Sdružení českých zemědělců se emancipovali. V. Myslivec situaci mezi rolníky bystře vyhodnotil a postavil se do jejich čela. Druhý výklad nabízí možnost interpretovat Myslivcovu angažovanost mezi katolickými zemědělci jako nalezení východiska z krize, v níž se ocitl po rozchodu s křesťanskými demokraty. Dělnické vrstvy se podařilo organizačně podchytit sociální demokracii, kterou na sklonku 90. let doplnila strana národního dělnictva, někteří zůstali v mladočeské straně nebo se přimkli k dalším politickým subjektům, které vznikly v procesu politické diferenciace společnosti v 90. letech. Podstatná část katolicky orientovaného dělnictva inklinovala k Horského skupině, takže zůstala „volná“ v podstatě jen hrstka věrných (samozřejmě vedle politicky indiferentních dělníků), s níž však ambiciózní politik Myslivcova typu těžko mohl prorazit. Proto se logicky obrátil na venkov nabízející možnost získání masovější základny, kde navíc našel skupinu mladých a schopných katolicky orientovaných organizátorů a řečníků z řad rolnictva (F. Šafránek, J. Adámek, J. Krejčí, A. Kaňourek aj.), s nimiž si rozuměl a kteří akceptovali jeho vizi vytvoření katolické zemědělské organizace sdružující v prvé řadě malé a drobné rolníky a zemědělské dělníky.[42] V ní viděl možnost, jak navázat na minulost, a rozvíjet myšlenky křesťanské demokracie.
Ať už se přikloníme k jedné nebo druhé alternativě výkladu, je důležité, že se V. Myslivec jako spoluzakladatel a člen výboru Sdružení dostal do čela (nominálně byl předsedou F. Šafránek) relativně perspektivní a masové organizace,[43] která mu otevřela cestu k plnému návratu na katolickou politickou scénu. Už v roce 1902 pomáhal se založením týdeníku Selský list a angažoval se v rozsáhlé schůzové kampani, která předcházela a provázela ustavení organizace v roce 1904. Jeho rétorické schopnosti byly využity nejen na ustavujícím shromáždění, ale především na velkých manifestačních táborech lidu na památných místech jako je Křemešník u Pelhřimova, Hrádek u Vlašimi nebo Košumberk u Luže. V roce 1905 se podílel na vypracování dlouhodobého plánu práce Sdružení, který svým charakterem evokuje program politické strany. Důležité je, že nezůstal jen na papíře, ale během relativně krátké doby se podařilo jeho hlavní body uvést do praxe. Aniž bychom chtěli na tomto místě evokovat historii organizace katolických zemědělců v Čechách, připomeňme, že se jim podařilo vybudovat zejména silný tisk. Na už zmíněný Selský list navazovaly tituly Selská stráž (1904), Venkovan (1907) – v impozantním nákladů 30 000 výtisků se jednalo o nejrozšířenější noviny katolického tábora, Nový věk (1907), který byl plánován do budoucna jako deník, Věstník zemědělců (1909) a Selská obrana (1910). Od r. 1908 katoličtí zemědělci vydávali velmi oblíbené rodinné kalendáře Venkovana v několika variantách a mutacích. S tiskovými aktivitami souvisela snaha získat vlastní tiskárnu, v níž by se tituly tiskly a navíc by se stala jedním ze zdrojů finančních prostředků Sdružení. Toto úsilí po řadě peripetií a zejména bojů na několika frontách vyústilo v roce 1911 v založení Českoslovanské akciové tiskárny (ČAT). Z institucionálního hlediska se organizátoři nespokojili pouze s politickou organizací, ale pokusili se konkurovat agrární straně zakládáním hospodářských korporací. Ve velmi krátké době za sebou vzniklo Hospodářské sdružení českých křesťanských zemědělců pro Království české (1908) jako velkonákupní zásobovací středisko, v roce 1909 zahájil činnost Zemský svaz českých hospodářských společenstev pro Království české jako ústředna úvěrních a spořitelních spolků Raiffeisenovy soustavy a do téhož roku spadá vznik Českoslovanské záložny suplující roli katolické banky.[44] Tuto škálu doplňovalo Sdružení venkovské mládeže (1904) s vlastním tiskovým orgánem Naše mládež (1908). Ve všech případech bychom museli opakovat podíl V. Myslivce nejméně na rozběhu organizace. Měl také zásluhu na přechodu „geniálního organizátora“ Emanuela Jungra do katolického tábora a přestože jeho působení v katolickém politickém hnutí neskončilo dobře, je třeba objektivně konstatovat, že popsaná expanze katolických zemědělců byla do velké míry právě jeho dílem. Když se Jungr rozešel se sociálními demokraty, Myslivec mu umožnil vstup do redakce Selského listu (1905) a brzy ho přemístil do funkce generálního sekretáře Jednoty, odkud pak v roce 1908 přešel do funkce tajemníka Strany katolického lidu.
Zatím je obtížné odpovědět také na otázku, zda V. Myslivec chtěl věnovat všechny síly a schopnosti pouze katolickým zemědělcům, nebo zda měl v úmyslu organizace využít k posílení svých politických pozic a jeho záměry směřovaly do sféry politického stranictví. Současný stav poznání celé problematiky ukazuje spíše na fakt, že si představoval existenci dvou paralelních a na sobě relativně nezávislých struktur, které budou spolupracovat. Když došlo v roce 1906 k ustavení Strany katolického lidu, katoličtí zemědělci se k ní připojili a stali se jejím satelitem. Současně získali zastoupení ve výkonném výboru strany třemi členy, mezi nimiž nechyběl V. Myslivec. Tato skutečnost měla pro Jednotu velký význam, neboť od tohoto data můžeme reflektovat rychlý růst její členské základny, který je vysvětlován uklidněním katolické veřejnosti a reakcí na urovnání sporů. Během velmi krátké doby disponovala větším počtem členů než samotná strana, což způsobilo nejen to, že zemědělci reprezentovali největší stranickou přidruženou organizaci, ale především vzrůst sebevědomí jejích elit. Zatímco stranické vedení bylo v rukou konzervativního katolického proudu, Sdružení se stalo střediskem křesťansko-sociální a demokratické levice, která rychle vyhodnotila situaci a začala usilovat o posílení svého postavení. Tento trend výrazně posílily zejména výsledky voleb do říšské rady v roce 1907, které proběhly poprvé na základě upraveného volebního systému. Politický katolicismus v nich získal zcela nečekaný a překvapující úspěch, když v užších volbách prošlo do říšské rady sedm kandidátů. V této souvislosti je důležité poznamenat, že šest z nich nominovalo do volebních bojů a podporovalo zemědělské Sdružení. Poslancem říšské rady se stal také V. Myslivec, jemuž se tak dostalo satisfakce za neúspěch v doplňovacích volbách na Žamberecku v lednu téhož roku.[45]
Po období vzestupné fáze 1904–1907, charakterizované založením a upevněním organizace, Sdružení v letech 1907–1910 svedlo vítězný zápas s konzervativními silami o ovládnutí Strany katolického lidu. Jeho mezníky byly sjezdy strany v letech 1908 a 1910 a na jeho konci stála Myslivcova a Jungrova vítězná křesťansko-sociální a křesťansko-demokratická levice. Už v březnu 1909 byl V. Myslivec zvolen místopředsedou Strany katolického lidu a o rok později byla jeho pozice tak silná, že přes odpor opozice, která se sjednotila kolem tzv. memorandistů, prosadil i změnu názvu strany na křesťansko-sociální, aby to korespondovalo s programovými posuny doleva, jež třetí sjezd přijal. V průběhu šesti let se katolickým zemědělcům podařilo ovládnout stranu a stanout na čele českého politického katolicismu. V. Myslivec se ocitl na vrcholu své předválečné politické kariéry.
Pokud jde o další životní a politické osudy V. Myslivce po roce 1910, zdá se nám, že z politického hlediska poněkud ustupuje do pozadí a přenechává vůdčí roli jiným. Tím není řečeno, že by jeho osobnost ztrácela na významu nebo se z politické scény vytrácela. Opak je pravdou. Právě v letech 1910–1913 vrcholí diskuse a polemické střety s oponenty, které nakonec vyústily ve skutečnost, že se od křesťansko-sociální strany s kruhem svých příznivců odtrhl a založil Křesťansko-sociální stranu lidovou; prohrál bitvu o E. Jungra, který byl z křesťansko-sociální strany vyloučen; doslova proti všem probojoval založení spolku Veritas a stranické tiskárny; založil týdeník XX. věk se silně antisemitským zaměřením; v roce 1911 opět kandidoval na poslance říšské rady, ale stejně jako ostatní představitelé politického katolicismu neuspěl; v roce 1913 se do křesťansko-sociální strany sice vrátil jako řadový člen, ovšem důvěru k novému vedení neměl.[46] Kořeny Myslivcova ústupu, možná jen optického, spočívaly v tom, že vítězné tažení „jeho“ zemědělců ve skutečnosti způsobilo rozklad strany a celého katolického politického tábora. Zatímco Strana katolického lidu byla koncipována na principu „jednoty v mnohosti“, Myslivcova Česká strana křesťansko-sociální v království Českém jej v roce 1910 popřela a chtěla „mnohost převést na jednotu“. Proto se na katolické politické scéně objevují nové figury, které vyvíjejí separatistické aktivity ústící do zakládání nových odštěpeneckých stran. Mezi křesťanské sociály vstupuje s plnou váhou své osobnosti František Kordač (1852–1934)[47] nahrazující nejen V. Myslivce, ale i R. Horského, a zásadně mění taktiku, jež je v podstatě návratem k roku 1906. V. Myslivec se jako představitel křesťanské demokracie a radikál ocitl v izolaci.
V roce 1913 se V. Myslivec z katolické první politiky stáhl, což po letech komentoval povzdechem, že mu tehdy srdce bolelo, protože jeho sen získat širší lidové vrstvy pro myšlenku křesťanského socialismu a křesťanské demokracie zůstal nenaplněn. Nakonec to však necítil jako křivdu a na špatném se pokoušel vidět dobré: kdyby křesťanští sociálové tehdy zvítězili, možná by byli za války vtaženi do aktivistické politiky a za první republiky, v letech kulturního boje, by katolíci dopadli ještě daleko hůře …[48] Na druhé straně však zůstával katolickým novinářem a měl možnost vývoj na politické scéně alespoň komentovat, buď v novinách, nebo organizoval veřejné schůze. Když vláda vyhlásila tzv. Anenské patenty a suspendovala zemský sněm, tvrdě ji kritizoval, včetně českých ministrů, a vyzýval k odvetě, kterou se mělo stát rozbití říšské rady. Na 18. červenec 1913 svolal pod hlavičkou Politického klubu křesťansko-sociálního do Prahy schůzi lidu a jménem katolíků proti diktatuře protestoval, přičemž se nedal odradit ani zastavit tím, že předsedou správní rady byl V. hr. Schönborn a dezorientovaný katolický tábor k událostem raději mlčel. Myslivcova přímočarost a otevřenost stála do velké míry za jeho antisemitismem, který se nejvýrazněji projevoval v jeho mladších letech a zejména na stránkách XX. věku. Nejednalo se však o výraz rasové nenávisti, rasismus naopak ostře odsuzoval, což lze doložit jeho projevy z 30. let 20. století v souvislosti s etablováním německého nacismu, jenž rozhodně odmítal. Neměl ani náboženský podtext, nejednou se vyjádřil v tom smyslu, že křesťané by mohli od Židů převzít jejich vztah k náboženským tradicím. Parafrázoval Havlíčkovo heslo „Hanba Čechu, který není všude Čechem“ na „Hanba katolíku, který není všude katolíkem“. Jeho antisemitismus vyrůstal z reflexe protičeské zaujatosti některých židovských kruhů.[49]
Když byl XX. věk koncem roku 1913 zastaven, V. Myslivec se ocitl v těžké sociální situaci. Přišel o práci a přitom měl na starosti ženu a sedm nezaopatřených dětí. Půl roku byl bez zaměstnání, zvažoval odchod do Ameriky, kde mohl řídit katolické noviny pro české emigranty, ale musel se vyrovnat i s výhodnou nabídkou přestupu do agrární strany, která mu dávala slušnou existenci a nevyžadovala, aby se jako politický přeběhlík nadále angažoval. Odolal ve víře, že přijdou lepší časy a opět bude mít příležitost pracovat pro katolické rolníky a dělníky. Poněkud paradoxně toto provizórium vyřešil vznik Velké války. V. Myslivec musel zanedlouho jako záložník narukovat a se svým bataliónem se ocitl v Srbsku, účastnil se bojů o pevnost Smederovo, jejíž dobývání sice přežil, snad s deseti dalšími kolegy, ale záhy fyzicky i psychicky vyčerpán zkolaboval a jen díky náhodě, že promrzlý spadl z vozu, se nakonec ocitl v Budapešti v nemocnici. Dostal se sice z nejhoršího, prošel několika maďarskými nemocnicemi, z nichž posílal články se svými válečnými zážitky do Čecha, ale nakonec byl pro těžkou srdeční vadu superarbitrován a když se mu podařilo přesvědčit vyšetřujícího soudce, že nezběhl z fronty, dostal se v roce 1915 domů. Pracovní asyl našel, také trochu paradoxně, opět v redakci Čecha (paradoxně s ohledem na vyhrocené mezilidské vztahy po roce 1911), bylo to však spíše gesto z milosrdenství nad jeho fyzickým stavem a početnou rodinou. Plat dostával tak malý, že ze zoufalství oprášil své někdejší řemeslo a opravoval boty všeho druhu. A aby toho nebylo dost, občas musel vzít batoh na záda a obcházel své známé, žebral a prosil o pár brambor a skývu chleba. Nejednou si z těchto setkání odnášel i doprovodný komentář! Válečná léta V. Myslivce těžce, především po zdravotní stránce, poznamenala a určitě přispěla k jeho předčasnému úmrtí.
Druhou dimenzi Myslivcova života po návratu z války byla jeho redaktorská práce v Čechu. Analýza publicistiky nebyla dosud provedena a je otázkou, zda při tehdejší anonymitě článků by přinesla průkaznější výsledky. Musíme se tedy spolehnout na zprostředkované zprávy, které hovoří o tom, že pobyt na frontě prohloubil Myslivcův kritický postoj k habsburské říši, což se projevilo i v jeho psaní. V roce 1918 tradičně konzervativní a opatrný Čech postihlo několik konfiskací a po válce prý i Přemysl Šámal (1867–1941)[50] ocenil, že noviny posilovaly frontu domácího odboje.[51] Patrně nelze hovořit o tom, že by měl vyhraněnou představu o budoucnosti českého národa a státoprávním uspořádání, spíše nelpěl na Rakousku, kterému zazlíval, že nedovede nastolit nacionálně spravedlivý režim. Rozhodně však nepatřil do kategorie těch elit katolického tábora, jež se s minulostí loučily obtížně. Hned 29. října 1918 V. Myslivec v úvodním článku Čecha pád monarchie přivítal a radoval se z národní svobody. Vlastně celý říjen prožíval v atmosféře očekávaných změn a v polovině měsíce inicioval kroky, jež vedly k obnovení Politického klubu křesťansko-sociálního dělnictva v Praze. Ve dvou časových fázích připravil s několika spolupracovníky[52] velkou schůzi pražských katolíků, jež se uskutečnila 3. listopadu 1918 v Měšťanské besedě a shodou okolností pozdravila vznik nového státu, ale stala se i prvním protestem proti „kulturnímu boji“ zahájenému pod heslem Los von Rom; účastníci schůze referovali o povalení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, k němuž došlo před několika hodinami. Ve dnech 5. a 6. ledna 1919 se V. Myslivec zúčastnil ustavujícího sjezdu Československé strany lidové v Čechách, na němž požadoval, aby se katolíci nezříkali veřejného a neohroženého vyznání své víry.
Období po první světové válce patří zatím k hlouběji nepoznaným etapám Myslivcova života. Nadále působil jako žurnalista, jeho mateřským pracovištěm zůstávala redakce Čecha, s níž se však zřejmě nakonec rozešel ve zlém a poslední léta života pracoval na částečný úvazek v Pražském večerníku a v Lidu; styky s ústředním tiskovým orgánem strany, Lidovými listy, příliš nerozvíjel,[53] avšak po odchodu z Čecha se i v tomto případě situace měnila a začal publikovat i zde. V ČSL zaujal pozici člena výkonného výboru v Čechách, ale především stranu zastupoval jako poslanec v Národním shromáždění.[54] Do Revolučního NS se dostal teprve s mírným časovým skluzem v roce 1919 jako náhrada za zemřelého Bedřicha Pospíšila, ale v parlamentních volbách v pražské župě v letech 1920–1929 byla jeho volba poměrně hladká, byť v roce 1925 musel při nominaci čelit velké nepřízni vůdce strany J. Šrámka. Problém totiž tkvěl v tom, že V. Myslivec v této době patřil ke konzervativní frakci ve straně kolem R. Horského (některé zdroje hovoří o krajní pravici),[55] která ostře kritizovala Šrámkovu politiku a obviňovala jej z nedostatečné obhajoby katolicismu a církve; domnívali se, že Šrámek je vůči jiným politickým stranám příliš ústupný a nedostatečně využívá svých pozic k šíření katolicismu. Zdá se však, že se jednalo o kritiku přehnanou a neadekvátní, neboť Šrámkova opozice nesprávně reflektovala situaci, v níž se katolicismus v nové republice ocitl a jaké možnosti měl. Myslivcovy postoje pravděpodobně pramenily z jeho pevného ideového přesvědčení, hluboké víry, osobní zanícenosti a nekompromisní obhajoby římskokatolické církve, primárně byly nepochybně myšleny dobře. Skutečnost, že vystupoval na straně R. Horského je dnes většinou vnímána jako jeho názorový obrat ve srovnání s předválečným obdobím, kdy reprezentoval radikální demokratickou a sociální levici, která měla velmi blízko ke katolickému modernismu; Horský tehdy naopak reprezentoval křesťansko-sociální pravici. Pravdou je, že z hlediska radikalismu pozic, bojovnosti a elánu poválečný Myslivec byl pouze odleskem někdejšího lva politické scény. Sám tuto svou proměnu komentoval slovy: „Nabojoval jsem se v životě dost, ale vždy za cíle ušlechtilé, bez stínu zájmů sobeckých – to o sobě, troufám, mohu i při vědomí svých chyb říci bez ódia sebechvály.“[56]
Přestože podle vlastního vyjádření nebyl jeho vztah vůči J. Šrámkovi negativní, jeho práce si prý vážil, mezi stranickým vedením a V. Myslivcem, resp. J. Šrámkem a V. Myslivcem, panovalo permanentní napětí. Redaktor Čecha to vysvětloval rozdílnými pohledy na taktiku strany, přičemž byl přesvědčen, že ta jeho je lepší.[57] Nepochybně v tom byl kus pravdy, rozhodně však ne celá. V některých chvílích totiž V. Myslivec působil jako enfant terrible katolické politické scény: jako jediný její poslanec totiž např. nehlasoval pro přijetí malého školského zákona (1922), horoval pro sloučení ČSL s Hlinkovou ĺudovou stranou, udržoval styky s ĺuďáky i po jejich roztržce s ČSL, byl pro vytvoření společného česko-slovenského bloku katolíků atd. atd.[58] V polovině 20. let vyvolal ve straně velkou bouři, v níž působil jako „sám kůl v plotě“, když prudce zaútočil jak na vedení strany, tak poslaneckého klubu v souvislosti s Kaderkovou aférou. Musel se dostavit na „soud“ poslaneckého klubu a vysvětlovat, proč „snížil stranu v očích veřejnosti“ publikováním fakt o údajné korupci ve straně. Situace došla tak daleko, že ústřední výbor organizací ČSL Velké Prahy žádal o svolání sjezdu nebo zásahu, jímž mají být ze strany odstraněny „podvratné živly“.[59] Tyto a další případy ukazují, že v žádném případě nešlo pouze o problém rozdílné taktiky, ale že V. Myslivec jako politik s bohatými zkušenostmi z předválečné éry se nemínil nechat svazovat názory ústředí strany a zaujímal své vlastní postoje. Přitom nelze říci, že byl pouze tolerovanou osobností. Na půdě parlamentu totiž přednášel stanoviska jako oficiální mluvčí strany, až do smrti absolvoval jako řečník stovky schůzí a přednášek po celé ČSR, kde byl přijímán jako známý a třeba i oblíbený představitel lidové strany.
Analýza Myslivcových projevů na půdě Národního shromáždění, v plénu poslanecké sněmovny nebo ve výborech, přesahuje možnosti tohoto článku. V obecné rovině je možno konstatovat, že jako poslanec a redaktor Čecha, v němž publikoval zejména úvodníky, komentoval politický, ekonomický a společenský vývoj Československa od jeho vzniku až do poloviny 30. let. Všímal si vnitřní i zahraniční politiky. Jeho názory pochopitelně v základních rysech kopírují oficiální postoje strany. Je vstřícný vůči novému státu a má zájem na jeho všestranném rozvoji. Vystupuje jako český nacionalista a požaduje koaliční vládu sestavenou z českých a slovenských politických stran. „Možnou by byla sice i vláda česko-německé koalice, ale ta by byla nedůstojnou našeho státu. […] Němci […] nikdy si státu tohoto nepřáli a revoltovali proti němu ještě ve chvíli, kdy již byl nezvratnou historickou skutečností. A dokud neřeknou upřímné své: Kostra culpa – naše vina! – a dokud to z jejich skutků a chování nebude patrno, dotud bude každý ústupek jim učiněný hříchem a potupením památky všech, kdož za vítězství Dohody a tím i za obnovení našeho státu umírali.“[60] Odstup od českých Němců vysvětluje na jiném místě tvrzením, že lidovci nejsou hlasateli nacionální nenávisti už proto, že jejich postoje jsou křesťanské. Byli by ochotni zapomenout i na jejich křivdy spáchané na Češích v minulosti, avšak je nutné, aby se Němci chovali vůči státu loajálně. Jejich stížnosti adresované Společnosti národů na údajný útisk v ČSR svědčí o aroganci a absenci pokory.[61]
Už shora jsme uvedli, že zcela opačný názor V. Myslivec zaujal vůči Slovákům. Odmítal čechoslovakismus, jednoznačně hovořil o slovenských národních právech[62] a požadoval, aby Češi uznali jejich spravedlivé požadavky. Akceptoval ideu slovenského separatismu (teritoriálního, ne nacionálního) v tom smyslu, že směřuje ke slovenské samostatnosti v rámci ČSR. Apeloval na spolupráci obou národů, ta však může fungovat jedině na principech křesťanské lásky a spravedlnosti. Když např. koncem února 1923 přednášel v Nitře, Trnavě a Bratislavě, vyjádřil přání, aby se čeští a slovenští katolíci sjednotili na základě respektu vůči právům druhého, což pak bude na prospěch katolické církve i republiky. Tehdy také konferoval s biskupy Karolem Kmeťkem (1875–1948)[63] a Pavolem Jantauschem (1870–1947),[64] řadou kanovníků a poslanců, přičemž tajemník Slovenského katolického kruhu v Nitře Jozef Tiso (1887–1947)[65] mu kladl na srdce, aby Čechům tlumočil tato slova: „Povedzte bratom Čechom v Prahe, že není pravda, že my, slovenskí katolíci, sorganizovaní v Slovenskej ĺudovej strane, sme nepriateĺmi, alebo nenávistníkmi Čechov. Nie. My úprimne objimame každého Čecha, keď k nám prichádza s bratským, kresťanským srdcom a my budem šetriť naše národné a náboženské city a šetriť tiež naše hospodárske záujmy a nie odobierať chlieb.“[66] Myslivcovy sympatie vůči představitelům Hlinkovy ĺudové strany sahaly tak daleko, že tisk spekuloval o tom, že by se mohl k této politické straně jako poslanec přidat.[67]
Pravidelný a velký zájem V. Myslivce patřil otázkám sociálního postavení širokých lidových vrstev, v čemž nemohl zapřít jak svou minulost, tak nereagovat na sociální tíži doby, zejména na krizi 30. let. Nejpřednější úkol vlády spatřoval v zavedení starobního a invalidního pojištění a tento požadavek interpretoval jako svou dávnou vizi: „Považuji uzákonění starobního pojištění za úkol nejpřednější, za splnění ideálu, který přes čtvrt století tvořil pevný programový bod křesťansko-sociálních pracovníků soustředěných ve straně lidové.“[68] Současně však vystupoval jako strážce náboženských poměrů v republice, římskokatolické církve a státní církevní politiky. Důsledně upozorňoval na vše, co bylo v rozporu s jejich prospěchem, ať už máme na mysli kritiku „nepřátel kříže Kristova“, kteří inspirovali rozvrat církve v podobě ustavení Církve československé,[69] nebo snahy směřující k vyvolání rozbrojů v ČSL, k vytlačení náboženství ze škol či pokus o „svlečení katolické církve“ prostřednictvím zákonných norem připravujících ji o půdu v rámci pozemkové reformy. Právě při projednávání jednoho ze zákonů se dostal v poslanecké sněmovně do slovní přestřelky s poslanci, když je označil za „loupežníky katolické církve“, kteří vidí jen finanční zisky, ale vůbec se nestarají o to, kam výtěžky z hospodářské činnosti na církevní půdě směřují. Proto jim klade otázku: Kdo bude pečovat např. o kostely, které nejsou jen bohoslužebnými prostorami, ale i stánky umění a kultury, když církev ztratí majetek?[70] Politická scéna vnímala V. Myslivce v tomto kontextu jako ortodoxního katolíka, pro něhož byl pospěch věci alfou a omegou všeho konání.
Pokud jde o otázky zahraniční politiky Československa, které tvořily společně s problematikou vojenství další důležitý okruh Myslivcova zájmu jako poslance, člena výborů[71] i novináře, byl vedle F. Světlíka jedním z mála lidovců, který je sledoval soustavně. Z koncepčního hlediska není v jeho projevech mnoho nového, spíše jsou přitakáním oficiální zahraniční politice vedené Edvardem Benešem (1884–1948), pochvalou ministra zahraničních věcí za jeho zdatnost a jeho apologií odpovídající na útoky nepřátel. V diskusi k Benešovu exposé v Poslanecké sněmovně v listopadu 1923 např. V. Myslivec jménem ČSL deklaroval důvěru strany vůči Benešově zahraniční politice, za kterou se nestydíme, jsme na ni naopak hrdí a plně ji podporujeme.[72] Malou dohodu správně viděl jako dílo čs. zahraniční politiky a její úspěch spatřoval v tom, jak se podaří uvést do praxe záměry, s nimiž byla založena. Požadoval vést přátelskou politiku vůči sousedům, ať už se jednalo o Polsko nebo Maďarsko, ale stejně jako v případě vztahů s Německem je nezbytné, aby druhá strana byla vstřícná a vystříhala se provokací. Upozorňoval na potřebu navázat přátelství s Itálií, pomoci Bulharsku vyrovnat se s problémy souvisejícími s jeho zapojením do boje proti Slovanům v první světové válce a na nutnost upravit poměr k Rusku (SSSR). Byl stoupencem politiky neintervence, která však nemůže znamenat nezájem o vývoj v zemi, protože „je to náš bratrský stát“ trpící pod knutou bolševické diktatury.[73] Na rozdíl od postojů „rudého preláta“ F. Světlíka[74] V. Myslivec zaujal vůči komunismu krajně odmítavé a nesmiřitelné stanovisko odmítající uznání SSSR de iure. Pravděpodobně odtud pramenil názor komunistického Rudého práva, že je „vůdcem fašistického křídla ČSL“,[75] což byl pochopitelně nesmysl. V. Myslivec nejednou ve svých vystoupeních poukazoval na úpadek parlamentarismu nejen v Rusku, ale i Itálii, Bulahrsku, Španělsku, Řecku, Jugoslávii a přál si obnovu demokracie. Byl velmi zklamán vývojem na půdě Společnosti národů a ve svém projevu k expozé ministra E. Beneše v listopadu 1933 vyjádřil skepsi k její budoucnosti a doporučoval hledat „novou světovou autoritu“, jež by byla zárukou světového míru a klidného vývoje. Věren celému svému uvažování a myšlení dospěl k logickému závěru: „Nikoho nepřekvapí, řeknu-li, že pro mne nejideálnějším by bylo, kdyby takovým mírovým tribunálem byla Svatá Stolice.“[76]
Už jen na okraj připomeňme, že v letech 1919–1920 V. Myslivec pracoval také v pražském obecním zastupitelstvu a městské radě a z těchto funkcí odešel v důsledku zvolení poslancem parlamentu. Jako dlouholetý žurnalista se podílel na aktivitách Syndikátu československých novinářů. Zastával také funkci předsedy Křesťansko-demokratického klubu pro Čechy. Jako národovec podporoval svým členstvím činnost Národní jednoty severočeské. Angažoval se také v hospodářských organizacích typu Městské pojišťovny v Praze atd.[77]
Václav Myslivec zemřel náhle a nečekaně 29. května 1934 v ranních hodinách ve svém bytě ve Strahovském klášteře v Praze-Břevnově ve věku 59 let na selhání srdce. O této události vzápětí referoval všechen český a německý tisk, katolický i nekatolický (Venkov, České slovo, Právo lidu, Národní osvobození, Prager Presse, Prager Tagblatt, Deutsche Presse, Lidové listy).[78] K jeho úmrtnímu loži se dostavila delegace ČSL v čele s předsedou Bohumilem Staškem a ústředním tajemníkem Františkem Klimkem, aby vzdala poslední poctu muži, který sloužil straně 40 let. Pak svolala prezidium strany, které rozhodlo o tom, že pohřeb proběhne ve stranické režii a za místo jeho posledního odpočinku vybralo posvátný Vyšehrad. „Byl z nejstarších a nejpřednějších bojovníků za program křesťanské národní obrody, jíž sloužil do posledního dechu a stále v prvních řadách. Byl vzorem novináře, politického průkopníka, neohroženého horlitele za slávu Boží v této zemi. Byl zastáncem spravedlnosti pro každého člověka. Z jeho pera vyšla sta a sta článků, jimiž burcoval katolický lid k sebevědomí a hrdosti, jimiž propagoval křesťanské ideály pro spravedlivý řád v národní společnosti. Byl to statečný odpůrce všeho nečeského, cizáckého, a nebojácný rytíř nacionálního probuzení českého a slovenského lidu.“[79] Akt posledního rozloučení proběhl 1. června 1934 a soudobý tisk jej označoval za velkolepý, za manifestaci národní a katolické Prahy, která prý od pohřbu Riegrova neviděla „větší a upřímnější účast všech tříd českého lidu“.[80] Lidové listy zaplnily dvě tiskové strany výčty stranických a státních činitelů, vyjmenováváním katolických spolků, řádů, škol atd., které šly v průvodu za rakví z chrámu sv. Ignáce na Karlově náměstí na vyšehradský hřbitov.[81] V dalších dnech projevili úctu zemřelému i kolegové-poslanci v parlamentu,[82] Klub duchovenstva ČSL,[83] Jednota katolických tovaryšů v Praze atd. Počátkem listopadu kanovník Stašek posvětil nad Myslivcovým hrobem černý kamenný kříž, který byl pořízen z prostředků věnovaných lidmi a vyšehradskou kapitulou – V. Myslivec přišel do politiky bez peněz a odešel z ní chudý jak kostelní myš…[84]
Soudobé noviny, zejména katolické, jsou zaplněny nekrology a vzpomínkami na V. Myslivce. Nesou se pochopitelně v duchu piety a vyzvedávají lidské a politické kvality zemřelého. Shoda mezi nimi panuje v ocenění jeho houževnatosti, díky níž se bez většího vzdělání vypracoval v předního stranického politika a vůdčího novináře ČSL, a nevšedního řečnického nadání a umění. Bez rozdílu politického zabarvení vyzdvihují zápal, s jakým šel do bojů a obhajoby vlastního katolického přesvědčení, bez taktizování a ohledu na možné dopady. Z tohoto mnohohlasí se nám zdají jako relevantní zejména dva projevy. Ten první, jehož autorem byl předseda výkonného výboru ČSL v Čechách B. Stašek (1886–1948), si všímá kréda Myslivcova života a spatřuje je v boji za demokracii,[85] ten druhý napsal Mořic Hruban (1862–1945), který se zamýšlí nad tím, proč se V. Myslivec nakonec nestal „českým Luegerem“, stranickým vůdcem, k čemuž měl předpoklady a což se od něj očekávalo: „Musil v soukromém osobním životě často zápasit s mnohými překážkami, které jednak se mu stavěly do cesty zevně, jednak byly i rázu vnitřního. Bohem nadaný muž neměl často dosti síly, aby zdolal a přemohl vše, co mu překáželo, aby byl tím, čím sám zajisté býti mohl a co tehdy od něho očekávala česká katolická veřejnost, cílevědomým vůdcem politickým. Byl příliš temperamentní. Než i tak splnil naděje, které v něj byly kladeny, v míře velké. Vykonal mnoho, velmi mnoho pro katolickou věc v národě jako novinář i jako organizační pracovník a zástupce lidu a hlavně jako účinný, břitký řečník…“[86]
Co říci na závěr? Je nepochybné, že v osobnosti V. Myslivce máme před sebou jednu z klíčových osobností počátků českého politického katolicismu. Její význam spatřujeme zejména v letech před první světovou válkou, v poválečném období, kdy se věnoval téměř výhradně žurnalistice, jeho vliv jako stranického politika klesá, nicméně nadále zůstává jednou z profilujících postav ČSL v Čechách v roli oponenta Šrámkova vedení strany. Přesto se domníváme, že před naší historiografií stojí úkol vysvětlit, co se skrývá za řadou zvratů v politickém jednání V. Myslivce. Pozornému čtenáři našeho příspěvku nemůže uniknout skutečnost, že pokud se budeme na jeho životní cestu dívat prizmatem pravolevého rozložení politického spektra, pak nám vychází, že začínal na pravici, pak přešel k levici a odtud vedla cesta na krajní pravici. Selhala tu osobnost, pokud se o něčem podobném dá mluvit v souvislosti s názorovým vývojem, neschopná udržet konzistenci svého politického směřování? Nebo je pravolevé dělící schéma svazujícím faktorem a jen umělou konstrukcí, kterou politická realita překonává? V katolickém politickém táboře se rozvinul takový typ demokracie, která umožnila anomálie, s nimiž se u Myslivcova politického chování setkáváme? Odpověď na tyto a další podobné otázky je důležitá přirozeně nejen s ohledem na tuto osobnost.
POZNÁMKY
[1] Christlichdemokratie in Europa im 20. Jahrhundert. Hrsg. Michael GEHLER – Wolfram KAISER – Helmut WOHNOUT. Wien – Köln – Weimar, Böhlau Verlag 2001. 791 s.
[2] http://www.kdu.cz/, staženo 15. 9. 2007. – Viz Průvodce křesťanského demokrata. http://www.kdu.cz/depault.asp?page=51&IDR=10367, staženo 15. 9. 2007.
[3] http://www.zamky-hrady.cz/5/doksany.htm; http//home.tiscali.cz:8080/CZ021916/history_prehled_liter.htm, staženo 15. 9. 2007.
[4] Životopisy publikované v novinách uvádějí, že pracoval jako dělník v cukrovaru. Zdá se, že začínal jako zemědělský dělník a v době synova narození pracoval v cukrovaru. Dědeček byl venkovským učitelem. Archiv KDU-ČSL Praha, fond T. J. Jiroušek, záznamy o osobnostech, složka Václav Myslivec; Národní archiv Praha, f. VAMZV, složka Václav Myslivec, kart. 3701.
[5] JUDr. Josef Myslivec (který se z otcova rozhodnutí rovněž musel vyučit obuvníkem) se během času z politiky stáhl v souvislosti s těžkým onemocněním zraku, oslepl. V letech 1906–1911 byl poslancem vídeňské říšské rady. V Praze pracoval jako advokát.
[6] Soudobí novináři připomínají, že dalším motivem odchodu do Litoměřic byla snaha dobře se naučit německy. To se také V. Myslivcovi podařilo, německy mluvil výborně.
[7] Nar. 8. 12. 1813 v Kerpen, zemřel 4. 12. 1865 v Kolíně nad Rýnem, katolický kněz, zakladatel hnutí katolických tovaryšů. FELDMANN, Christian: Adolph Kolping. Für ein soziales Christentum. Freiburg, Herder 1991; LÜTTGEN, Franz: Johann Gregor Breuer und Adolph Kolping. Studien zur Frühgeschichte des Katholischen Gesellenvereins. Paderborn, Bonifatius-Verlag 1997; KRACHT, Hans-Joachim: Adolph Kolping, Priester, Pädagoge, Publizist. Im Dienst christlicher Sozialreform. Leben und Werk aus den Quellen dargestellt. Freiburg, Herder 1993. 603 s.; REUSCH, Heinrich: Adolf Kolping. In: Allgemeine Deutsche Biographie, Bd. 16, s. 492–493; http://www.kolping.de/grundinfos/adolf_kolping_3.html, staženo 15. 9. 2007. – Kopling navštívil současně i Olomouc a v r. 1856 se mezi pražské katolické tovaryše podíval ještě jednou.
[8] Srov. např. Feierstunde, 2, 1952, s. 132, 171, 200; r. 3, 1853, s. 10, 206; Rheinische Volksblätter für Haus, Familie und Handwerke, 1, 1854, s. 543, 556; r. 2, 1855, s. 400; r. 3, 1856, s. 42n; r. 4, 1857, s. 110, 511; r. 5, 1858, s. 526n, 703; r. 6, 1859, s. 126; r. 7, 1860, s. 63, 510n, 687.
[9] V literatuře je sjezd v Litomyšli ve dnech 8.–9. září 1894 běžně označován za zakládající (ustavující) sjezd křesťansko-sociální strany a v tomto duchu pokračuje také stranická tradice Československé strany lidové (jejíž pokračovatelkou je dnešní Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová). V protokolu sjezdu se však výslovně o založení strany nemluví. Srov. MAREK, Pavel: Český katolicismus 1890–1914. Olomouc 2003, s. 39.
[10] Lev XIII., vlastním jménem Gioacchino Vincenzo Pecci (2. 3. 1810 – 20. 7. 1903) byl 256. papežem v letech 1878–1903. WALLACE, Lillian P.: Leo XIII and the rise of socialism. Durham, NC, Duke Univ. Press 1966. 464 s.
[11] MAREK, Pavel: Emil Dlouhý-Pokorný. Život a působení katolického modernisty, politika a žurnalisty. Brno, CDK 2007. 320 s.; MAREK, Pavel – ČERVENÝ, Vladimír – LACH, Jiří: Od Katolické moderny k českému církevnímu rozkolu. Nástin života a díla Emila Dlouhého-Pokorného. Rosice, Gloria 2000. 213 s.; MAREK, Pavel: A Religious Idealist, Heretic, or Perpetual Seeker? An Outline of the Biography of Emil Dlouhý-Pokorný, A Preist an Man of Four Curches. Kosmas. Czechoslovak and Central European Journal, volume 19, spring 2006, number 2, p. 53-66; MAREK, Pavel: Emil Dlouhý-Pokorný jako politik. In: Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století. Ed. Pavel MAREK a Jiří HANUŠ. Brno, CDK 2006, s. 50–55.
[12] Archiv Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové (dále KDU-ČSL) Praha, osobní fond F. M. Žampacha, Josef Fikejzl: Začátky křesťansko-demokratického hnutí v Čechách, rkp, s. 73.
[13] Ústřední archiv a muzeum Církve československé husitské Praha, fond Emil Dlouhý-Pokorný, paměti, bez evidence, rkp.
[14] Katolický kněz v Basileji, od r. 1888 profesor kněžského semináře v Luzernu, univerzitní profesor, spolutvůrce univerzity ve Friburgu i.S., na níž v l. 1891–1934 vyučoval pastorální teologii, liturgiku a pedagogiku, v l. 1906–1907 rektor univerzity, zakladatelská osobnost křesťansko-sociálního hnutí ve Švýcarsku, v l. 1902–1907 šéfredaktor časopisu Monatschrift für Sozialreform, angažoval se také v konzervativně orientovaném politickém hnutí (Volkspartei). Autor řady spisů. Neue schchweizer Biographie. Hrsg. A. BRUCKNER. Basel 1938, s. 31–32; Schweizter Zeitgenossenlexikon. Bern 1947, s. 481; Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, 1. Hrsg. Wilhelm BAUTZ. Hamm (1976), s. 446; Neue Deutsche Biographie, 1. Berlin 1953, s. 703.
[15] Ve své době jeden z nejvýznamnějších křesťanských sociologů a sociálních politiků, profesor církevních dějin. V r. 1889 patřil společně s Georgem Pythonem k iniciátorům a zakladatelům friburgské katolické univerzity. Papeži Lvu XIII. poskytl jako konzultant informace při koncipování encykliky Rerum novarum. Byl v kontaktu také s moravskými křesťanskými sociály, v prvé řadě s J. Šrámkem, který s ním projednával otázky související s činností moravské křesťansko-sociální strany. Neue Deutsche Biographie, 3. Berlin 1957, s. 550; FRY, Karl: Kaspar Decurtins, der Löwe von Truns, 1, 2. Zürrich 1949–1952; Albert Büchi. 1864–1930. Gründung und Anfänge der Universität Freiburg i. Ü. Hrsg. Iso BAUMER-MÜLLER. Freiburg 1987, s. 39–41.
[16] Zakladatelská osobnost křesťansko-sociálního hnutí ve Slovinsku, poslanec vídeňské říšské rady v letech 1897–1900 a 1907–1917. Krek byl v úzkém kontaktu především s moravskými křesťanský sociály, několikrát Moravu také osobně navštívil. Moravské křesťansko-sociální hnutí v letech před 1. světovou válkou čerpalo ze zkušeností slovinských katolíků. Enciklopedija Jugoslavje, 5. Zagreb 1962, s. 391; Narodna encyklopedija srpsko-horvatsko-slovenečka, 2. Zagreb 1929, s. 507; Slovenski biografski lexikon, 1. Lublaň 1925–1932, reprint z r. 1976, s. 559–565; MAREK, P.: Český katolicismus, s. 112–113.
[17] Sám si totiž zapsal filozofii na filozofických fakultách české a německé univerzity a absolvoval tři ročníky, než se neuspokojen začal plně věnovat politické práci v křesťansko-sociálním hnutí. Došel k závěru, že nejlépe může sociálně slabým pomoci „praktickým křesťanstvím“.
[18] Archiv KDU-ČSL Praha, J. Fikejzl, s. 70.
[19] Čech byl od roku 1869 nejvýznamnějším tiskovým orgánem katolického tábora a přestože prošel ve své historii končící rokem 1937 mnoha etapami a zvraty, je možno jej označit za mluvčího konzervativně orientovaných katolíků. Srov. MAREK, Pavel: Tisk českého katolického tábora před 1. světovou válkou. In: Tisk a politické strany. Olomouc 2001, s. 53–88.
[20] KOLEŠ, Vilém: Z dob našeho probuzení. Nové proudy 1900. Archiv KDU-ČSL Praha, J. Fikejzl, s. 71.
[21] Podrobně o této problematice srov. MAREK, Pavel: K problematice založení Katolicko-národní strany v Čechách. In: Acta Universitatis Palacikianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Historica 30-2001, Sborník prací historických 18. Olomouc 2001, s. 107–121.
[22] Zápas o ovládnutí křesťansko-sociální strany se odrážel i na půdě družstva Vlast. Křesťanští demokraté – E. Dlouhý-Pokorný a V. Myslivec – se několikrát pokusili proniknout do výboru družstva s cílem ovlivňovat jeho politiku. Tento záměr se nezdařil. Archiv KDU-ČSL Praha, J. Fikejzl, s. 77–78.
[23] Rozmazlení a vyhejčkaní křesťanští demokrati. Dělnické noviny, 8, 1899, č. 15, 1. 4., s. 116–118.
[24] MAREK, Pavel: K dějinám křesťansko-sociální strany lidové v letech 1899–1906. Český časopis historický, 97, 1999, č. 1, s. 37–52.
[25] Archiv Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Praha, personálie poslanců, i.č. 1804 Václav Myslivec – vlastní životopis. – Archivní materiály ani novinové články se o tom sice nezmiňují, ale v této souvislosti je zřejmě třeba hledat i souvislosti se skutečností, že v roce 1901 se V. Myslivec oženil a postupně měl s manželkou pět synů a dvě dcery.
[26] V Katolických listech (Čechu) pracoval do roku 1910, souběžně v letech 1903–1910 redigoval týdeník Meč, v letech 1910–1911 pracoval v redakci Nového věku, v roce 1911 založil týdeník Mír, po odchodu z Nového věku pracoval do roku 1913 v redakci deníku XX. věk. NA Praha, VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – JIROUŠEK, Tomáš J.: Za Václavem Myslivcem. Pražský večerník 30. 5. 1934.
[27] Krach Svatováclavské záložny. In: MAREK, P.: Český katolicismus, s. 485–494; V zájmu pravdy. Katolické listy, 6, 1902, č. 217, 9. 8., s. 3; ŠKRDLE, Tomáš: Jací jsme to katolíci? Naše listy, 16, 1907, č. 29, 16. 3., s. 1–2.
[28] Archiv KDU-ČSL Praha, J. Fikejzl, s. 88–89.
[29] Jednalo se o organizačně velmi schopného kněze, který se politicky připojil k agrární straně (patřil ke skupině Antonína Švehly ml.) a díky své pozici (místopředseda a pak předseda) v Jednotě katolického duchovenstva ovlivňoval kněze. Patřil rovněž k vlivným příslušníkům hnutí Katolické moderny v Čechách. MAREK, Pavel: Senátor agrární strany František Jan Kroiher. In: Osobnosti agrární politiky 19. a 20. století. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve dnech 24.–25. května 2006. Studie Slováckého muzea Uherské Hradiště, 11/2006. Ed. Blanka RAŠTICOVÁ. Uherské Hradiště, Slovácké muzeum 2006, s. 107–112
[30] Tamtéž, s. 90.
[31] Daniel Ó CONNELL (1775–1847), irský státník a politik, vůdce irských katolíků a tvůrce moderního irského nacionalismu. http://www.answeser.com/topic/daniel-o-connel, staženo 18. 9. 2007; http://www.nndb.com/people/923/000092647/, staženo 18. 9. 2007; http://www.newadvent.org/cathen/11200c.htm, staženo 18. 9. 2007
[32] Ludwig WINDHORST (někdy psáno i Windthorst, 1812–1891), německý politik, původně státní návladní, v l. 1849–1856 vedl vládní stranu ve druhé komoře Království Hannover, v l. 1851–1853 a 1862–1863 ministr spravedlnosti. Po vzniku Německé říše (1871) se stal nejvýznamnějším oponentem říšského kancléře Otto von Bismarcka na půdě parlamentu, jeho protihráč v Kulturkampfu. Spoluzakladatel strany Zentrum a její vůdce. http://www.hitzhausen.de/Historie/historie.html, staženo 18. 9. 2007; http://www.weltchronik.de/bio/cethegus/w/windhorst.html, staženo 18. 9. 2007
[33] Archiv KDU-ČSL, J. Fikejzl, s. 90.
[34] MAREK, Pavel: The Party of the catholic people in Bohemia 1906–1910: A contribution to the History of Czech Political Catholicism. In: Acta UP, FP, Politologica 1. Olomouc 2003, s. 73–82.
[35] Tato koncepce byla zásadně ovlivněna německou politickou stranou Zentrum. Srov. BECKER, Winfried – BUCHSTAB, Günther – DOERING-MANTEUFFEL, Anselm – MORSEY, Rudolf (Hrsg.): Lexikon der Christlichen Demokratie in Deutschland. Paderborn – München – Wien – Zürich 2002, s. 694–699 – tam je uvedena další literatura; RITTER, Gerhard A.: Die deutschen Parteien 1830-1914. Göttingen 1985, s. 51–59; FENSKE, Hans: Deutsche Parteiengeschichte. Von Anfängen bis zur Gegenwart. Paderborn – München – Wien – Zürich 1994, s. 128–134; HOFMANN, Robert: Geschichte der deutschen Parteien. Von der Kaiserzeit bis zur Gegenwart. München – Zürich 1993, s. 94–108; FRICKE, Dieter (Hrsg.): Die bürgerlichen Parteien in Deutschland. Bd. 2. Berlin 1970, s. 879–907; TÝŽ: Lexikon zur Parteiengeschichte. Bd. 4. Köln 1986, s. 552–573.
[36] Máme tím na mysli poznání, že momentální rozložení politických sil v katolickém táboře, v němž dominovaly konzervativní složky, nevytváří předpoklady pro realizaci jeho politické koncepce. Jakoby se dočasně stáhl a vyčkával na vhodný okamžik k novému nástupu. Ten přišel se změnou celkových poměrů a klimatu po zavedení všeobecného hlasovacího práva.
[37] Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva pro království České. In: MAREK, P.: Český katolicismus, s. 185–189; Archiv KDU-ČSL Praha, J. Fikejzl, s. 101; Hnutí odborové v křesťansko-sociálním táboře českoslovanském. In: Spravedlnost. Kapesní kalendář křesťansko-sociální na rok 1903. Praha 1902, s. 54–62.
[38] Srov. MAREK, Pavel: Biskup Eduard J. N. Brynych: Praha nebo Vídeň? Vlastenectví nebo loajalita? Příspěvek otištěný ve sborníku z mezinárodní konference Náboženství a národnost konané v květnu 2007 v Prešově. Prešov, PU 2007, 248–260; NOVOTNÝ, Josef: Biskup Brynych. Hradec Králové, Tiskové družstvo 1923. 440 s.; KRLÍN, Josef: Eduard Jan Nep. Brynych. Praha, Život, 1932. 122 s.; REYL, František: Biskup Edvard Brynych. Hradec Králové, Adalbertinum, 1932. 32 s.; Biskup Eduard Brynych. Soubor projevů o životě a díle biskupa Ed. Brynycha. Ed. Jan DUBEN. Hradec Králové, Východočeská orelská župa, 1946. 46 s.; NOSEK, František: Velký biskup: Eduard Jan Brynych. In: Život, 14, 1932, č. 12–13, s. 171–173.
[39] Sdružení českých katolických zemědělců pro království České. In: MAREK, P.: Český katolicismus, s. 167–171; Katoličtí rolníci se řadí v šiky. Meč, 2, 1904, č. 16, 14. 7., s. 61; Manifestační sjezd českých katolických rolníků na Svaté Hoře. Český kraj, 6, 1904, č. 29, 15. 7., s. 1–4.
[40] Srov. např. ROKOSKÝ, Jaroslav: Agrární strana. In: MALÍŘ, Jiří – MAREK, Pavel: (eds.): Politické strany, 1, Brno, Doplněk 2005, s. 414–431.
[41] Zakladatelská osobnost agrárního hnutí v Čechách. Srov. Ze života Alfonse Šťastného. Ed. Hugo TRAUB. Praha 1928. 398 s.; ZITA, Jaroslav: Alfons Šťastný, sedlák a filozof. Jistebnice, obec 2003. 32 s.; VOLAVKA, Antonín: Alfons Šťastný z Padařova. Praha, Brázda 1946. 30 s.; TROJAN, Jaroslav: Alfons Šťastný z Padařova. Tábor 1923. 127 s.; KOŤA, Jaroslav: Alfons Šťastný z Padařova – myslitel, radikál a iniciátor rolnického hnutí. Praha, FF UK 1976. Diplomová práce na katedře filozofie; v r. 1980 rozšířená a doplněná obhájena jako rigorózní práce; KŘÍŽEK, Jiří: Alfons Šťastný z Padařova (1831–1913): zemědělský a náboženský reformátor z jižních Čech. České Budějovice, HÚ FF JU 2003. Diplomová práce, vedoucí doc. R. Sak.
[42] V tom se lišila jeho koncepce od Šamalíkovy vize, který se orientoval na majetnější sedláky a se svou organizací představoval jeden z pilířů Národní strany katolické na Moravě. Tato skutečnost v pozdější době, v letech první ČSR, vytvořila prostor pro organizaci domkářů, chalupníků a dalších nižších zemědělských kategorií, která směřovala proti ČSL.
[43] Perspektivní v tom smyslu, že zahájila boj o venkov s agrární stranou, jehož výsledek v dané době nemohl nikdo odhadnout. I katoličtí zemědělci zakládali hospodářská sdružení a mohli nabídkou konkurovat agrární straně. Šlechta, která především po zavedení všeobecného hlasovacího práva ztratila mnoho politických pozic, zatím vyčkávala a také nebylo jasné, kterou občanskou stranu podpoří. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že spolupráce se šlechtou byla v rozporu s Myslivcovou ideou křesťanské demokracie. Pokud jde o masovost organizace, zpočátku bylo Sdružení hrstkou 400 nadšenců, avšak po úspěších organizace po roce 1906 se jeho členská základna rychle zvýšila až na 10 000 členů.
[44] MAREK, P.: Český katolicismus, s. 171–175.
[45] V. Myslivec neúspěšně kandidoval do českého zemského sněmu už v roce 1908. V.D.T.: Václav Myslivec padesátníkem. Lidové listy, 4, 1925, č. 256, 10. 11., s. 1–2; NA Praha, VAMZV, složka Václav Myslivec, kart. 3701 – Václav Myslivec padesátníkem. Čech, 8. 11. 1925.
[46] Archiv KDU-ČSL Praha, J. Fikejzl, s. 205.
[47] MAREK, Pavel: Arcibiskup pražský prof. dr. František Kordač. Olomouc, Moneta-FM 2005. 638 s.
[48] Archiv KDU-ČSL Praha, J. Fikejzl, s. 206.
[49] Tamtéž, s. 210.
[50] Český právník a politik, po odchodu E. Beneše do emigrace stál od roku 1915 v čele odbojové Maffie.
[51] Archiv KDU-ČSL Praha, J. Fikejzl, s. 217. – Dosavadní česká historiografie takového hodnocení Čecha nesdílí.
[52] Alois Tylínek, Antonín Handlíř, Antonín Tichý, Josef Fikejzl, Karel Švarc, V. Průša, V. Vacovský aj.
[53] Vztahy zřejmě ovlivnila situace související se zahájením vydávání Lidového listu (od ledna 1922). Netajil se tím, že má vůči novému edičnímu podniku strany nedůvěru. V obecném měřítku reflektoval finanční slabost katolického tisku, ani Čech nebyl hospodářsky aktivní, proto se domníval, že by bylo výhodnější provést transformaci Čecha s padesátiletou vydavatelskou tradicí, finančně jej sanovat, nově redakčně obsadit a přeměnit v ústřední orgán ČSL. Vydavatel Čecha vnímal Lidový list jako konkurenci, takže přípravy nového listu provázela řevnivost a napětí. Zřejmě se také uvažovalo o Myslivcově přechodu do Lidových listů, což on však rozhodně odmítal. Když jeho koncepce neuspěla, prohlašoval, že Čech musí zůstat nezávislým orgánem katolického tábora. Je to „životní nutnost“ pro celé katolické hnutí. Nakonec s tímto periodikem tak srostl, že prohlásil: „Kdybych měl býti postaven před alternativu: buď se vzdáti redakce Čecha nebo poslaneckého mandátu – volil bych to druhé.“ NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – MYSLIVEC, V.: Prohlášení. Čech, 23. 12. 1921; neoznačený novinový výstřižek, pravděpodobně Čech po 29. 6. 1924.
[54] Reflexe protokolů o zasedáních Poslanecké sněmovny a sněmovních tisků naznačuje, že patřil mezi poměrně velmi aktivní poslance, byl zpravodajem k osnovám zákonů, podával dotazy a interpelace, často zasahoval do diskuse. Archiválie signalizují, že se občas dostával také do tiskových a jiných sporů a musel čelit žalobám, většinou pro urážku na cti. Jeho soudní pře s Aloisem Kaderkou se táhla několik let. Z roku 1923 pochází žádost o zbavení imunity pro urážku prezidenta republiky na schůzi v Ružomberku na základě zákona na ochranu republiky.
[55] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Abgeordneter Myslivec gestorben. Prager Tagblatt, 30. 5. 1934.
[56] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – MYSLIVEC, V.: Prohlášení. Čech, 23. 12. 1921.
[57] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – MYSLIVEC, V.: Ve vlastní věci. Čech, 29. 6. 1924.
[58] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – K událostem posledních dnů. Večerní Tribuna, 29. 5. 1923.
[59] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Poslanec Myslivec u kříže. Večerní České slovo, 27. 6. 1924; Prohlášení posl. Myslivce v Klubu politické strany lidové. Národní listy, 27. 6. 1924.
[60] MYSLIVEC, Václav: Úkol nejpřednější. Čech, č. 354, 12. 12. 1921, s. 1-2; Řeč poslance Václava Myslivce, redaktora Čecha. Čech, 23. 10. 1921.
[61] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Václav Myslivec o parlamentní vládě. Pražský večerník, 22. 3. 1921.
[62] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Poslanec Myslivec na Slovensku. Čech, 2. 3. 1923.
[63] Od roku 1920 biskup v Nitře, od r. 1944 titulární arcibiskup. Slovenský biografický slovník, 3. Martin 1989, s. 117.
[64] Administrátor v Trnavě. Slovenský biografický slovník, 2. Martin 1987, s. 534–535.
[65] Slovenský kněz, politik, prezident Slovenské republiky v l. 1939–1945. http://životopisyonline.cz/jozef_tiso.php; Slovenský biografický slovník, 6. Martin 1994, s. 74–76.
[66] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Poslanec Myslivec v Nitre. Slovák, 28. 2. 1923.
[67] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Poslanec Myslivec. Národní osvobození, 24. 12. 1925.
[68] MYSLIVEC, V.: Úkol nejpřednější. Čech, č. 354, 25. 12. 1921, s. 1.
[69] Jeho odmítavý postoj vůči CČS je možno najít např. v Čechu z 3. 1. 1921, kde je publikován materiál o schůzi v Kostelní Lhotě. Tam také došlo k setkání bývalých přátel V. Myslivce a E. Dlouhého-Pokorného, který v diskusi prudce útočil na katolickou církev.
[70] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Řeč poslance Václava Myslivce. Čech, 17. 3. 1921.
[71] V. Myslivec absolvoval v poslanecké sněmovně čtyři volební období, 1919–1920, 1920–1925, 1925–1929 a 1929–1934. V posledních třech volebních periodách byl vždy členem branného a zahraničního výboru, po volbách v roce 1920 navíc byl členem vyšetřovacího výboru, po volbách 1925 navíc sociálně politického a po volbách 1929 navíc zdravotnického a živnostensko-obchodnického. V posledním období působil i jako náhradník Stálého výboru.
[72] Řeč poslance V. Myslivce o zahraniční politice. Lidové listy, 2, 1923, č. 255, 7. 11., s. 2.
[73] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Řeč poslance Václava Myslivce. Čech, 29. 1. 1921.
[74] MAREK, Pavel – TRAPL, Miloš: Mons. František Světlík (1875–1949). Nástin života a díla katolického politika a novináře. Olomouc-Rosice, Gloria 2001. 131 s.
[75] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Myslivcovi je i Hitler slabej. Rudé právo 16. 5. 1933.
[76] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Svatá Stolice ideálním tribunálem míru. Lidové listy, 9. 11. 1933.
[77] Archiv Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Praha, i.č. 1804 – personálie V. Myslivce.
[78] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – a: Život a dílo Václava Myslivce. Lidové listy, 30. 5. 1934.
[79] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Poslanec Václav Myslivec mrtev. Pražský večerník, 30. 5. 1934.
[80] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Tisíce živých nad jedním mrtvým. Pražský večerník, 2. 6. 1934.
[81] Církevní obřady vedl opat Method Zavoral, výkrop hrobu provedl děkan vyšehradské kapituly František Vaněček a za stranu se loučil Bohumil Stašek. NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Do posvátné půdy staroslavného Vyšehradu uložen poslanec Václav Myslivec. Lidové listy, 2. 6. 1934.
[82] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Sněmovna vzdává úctu památce Václava Myslivce. Lidové listy, 6. 6. 1934.
[83] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Za + Václavem Myslivcem. Lidové listy, 31. 5. 1934.
[84] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – Služ poctivě Bohu, vlasti a národu. Lidové listy, 3. 11. 1934.
[85] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – STAŠEK, Bohumil: Za velkým tribunem katolického lidu. Lidové listy, 30. 5. 1934.
[86] NA Praha, f. VAMZV, složka V. Myslivec, kart. 3701 – HRUBAN, Mořic: Za Václavem Myslivcem. Lidové listy, 31. 5. 1934.
+++++++++
2.
V intencích encykliky Rerum novarum: přínos Rudolfa Horského pro řešení sociální otázky
Pavel Marek
Významným vkladem do problematiky řešení sociální otázky je nesporně sociální učení římskokatolické církve, jehož novodobou a aktuální podobu předložila slavná encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. z roku 1891.[1] Přestože se její vydání v daném okamžiku nesetkalo v českém prostředí v mnoha kruzích s příliš kladným přijetím,[2] dlouhodobější reflexe ukazuje, že stojí na počátku řady aktivit katolíků teoretického a praktického rázu. Díky ní v prostoru českých zemí akceleroval zejména organizační vývoj křesťansko-sociálního hnutí, jež směřovalo k založení politické strany programově se opírající o zásady a postuláty encykliky, a v řadě oblastí usilovalo o jejich přenesení do politického dění i každodenního života lidí. Podnítila úsilí a výrazně poznamenala život mladé nastupující generace duchovních 90. let 19. století,[3] převážně kaplanů, ale i řeholních kněží, přičemž pro mnohé z nich se angažovanost v sociální sféře stala nejen samozřejmostí, ale i nedílnou součástí jejich pastoračního působení, resp. jejich „druhou profesí“. Jen namátkou můžeme evokovat např. činnost kněží Vincence Ševčíka[4] a Jana Holby na Letovicku při zakládání svépomocných záloženských spolků, jež na čas přerostla i do podnikání ve výrobní sféře. Kaplan Jan Šrámek[5] v polovině 90. let zorganizoval na Novojičínsku několik křesťansko-sociálních spolků poskytujících dělníkům pomoc při onemocnění nebo v nezaměstnanosti a pomáhajících obstarávat nákupy spotřebního zboží se slevami. Průkopnickým činem v českém prostředí se stalo zřízení tzv. ženských útulen, internátů pro mladé dělnice, které vytvářely dívkám žijícím mimo domov vhodné prostředí a životní zázemí a současně je připravovaly pro poslání v jejich budoucích rodinách respektujících katolické zásady a principy života. Před badateli stojí úkol objasnit okolnosti Šrámkova neúspěšného pokusu o vybudování vzorného výrobního podniku, který chtěl v praxi dokázat nosnost podnětů a koncepcí katolické církve pro řešení sociálního problému. Stejně tak si zaslouží připomenutí křesťansko-sociální snahy v oblasti stavby domků a zajištění bydlení pro nemajetné vrstvy. Průkopnickou práci mezi dělnictvem vyvíjeli na Moravě i jiní kněží,[6] proto zde už v 90. letech 19. století registrujeme na 120 sdružení nabízejících pomoc a poskytujících možnost zapojit se do svépomocných aktivit. Obdobně v Čechách najdeme aktivisty z řad kněží typu Prokopa Holého a Františka Jana Kroihera, kteří stáli u počátků přidružených (satelitních) organizací katolických politických stran, nejprve odborových, ale velmi rychle hospodářských se zaměřením na pomoc katolickým rolníkům[7] v souladu s transformací charakteru křesťansko-sociálního hnutí v Čechách od počátku 20. století.[8]
Křesťanský socialismus v českých zemích se však nezrodil až pod vlivem papežské encykliky Rerum novarum; už shora jsme konstatovali, že tento dokument přispěl k jeho akceleraci, resp. rozšíření. České prostředí bylo dlouhodoběji vnímavé především k myšlenkovému vývoji a organizačním aktivitám mezi německými katolíky v habsburské říši i mimo ni, u nichž nacházelo inspiraci, impulzy a podněty. Dokladů pro toto tvrzení bychom našli celou řadu, přičemž je důležité, že je dovedlo přetavit a využít pro zformování vlastních středisek, která vyvíjela samostatnou činnost. V tomto duchu můžeme na přelomu 80. a 90. let 19. století hovořit o existenci autochtonního českého křesťansko-sociálního hnutí, které se díky encyklice programově obrodilo a v užším spojení s církví nabylo půdu pod nohama. Jestliže v polovině 80. let díky agilní činnosti příslušníků druhé generace Sušilovy družiny patřilo vůdčí postavení Brňanům soustředěným kolem benediktinské tiskárny rajhradského kláštera, na přelomu 80. a 90. let se centrum v důsledku objektivních i subjektivních faktorů přeneslo do Čech, na půdu družstva Vlast. Okruh Vlasti se stal krystalizačním jádrem českých křesťanských sociálů nejen v důsledku svých vlastních aktivit, ale i tím, že dával příležitost ke konfrontaci a vymezování se opozici, která české křesťansko-sociální hnutí jednak dynamizovala, současně však v důsledku neschopnosti vůdčích činitelů z obou stran nalézt z nejrůznějších důvodů konsensus, oslabovala.
Družstvo Vlast bylo založeno v roce 1884[9] katechetou Tomášem Škrdlem, který tímto aktem sledoval ideu vybudování zázemí pro vydávání stejnojmenného literárního časopisu. Byl nespokojen se skutečností, že od 70. let 19. století, ve vazbě na výsledky prvního vatikánského koncilu, se množily veřejné útoky na katolické učení, církev a klérus, proto chtěl periodikum zasvětit apologetické činnosti, zpočátku na poli literatury. Brzy však svůj časopis i spolek transformoval a pokusil se vytvořit katolické centrum, které vystoupilo s ambicemi stát se vůdčí strukturou v rámci celého katolického tábora a udávat tón činnosti v nepolitické i politické sféře.[10] Okruh Vlasti tak můžeme označit za iniciátora a také nositele křesťansko-sociálního proudu v Čechách. Od konce 80. let začal agitační činností připravovat půdu pro změnu v nazírání na sociální otázku[11] a na její řešení, jež by nebylo jen rozšířením a prohloubením dobročinnosti, charity a lidumilství o další sociální aktivity, nesledovalo jen sanaci momentálního stavu, ale obsahovalo v sobě prvky produktivního a systémového řešení. Na jeho půdě se zrodily všechny zásadní akce, jež lze interpretovat jako realizaci podnětů obsažených v encyklice Rerum novarum. Nominálně reprezentoval vůdčí postavu družstva Vlast v letech 1888–1911 ve funkci předsedy ThDr. Rudolf Horský (23. září 1852 Kyje u Prahy – 22. prosince 1926 Horní Šárka u Prahy).
Osobnost R. Horského, jeho životní osudy a aktivity, můžeme sledovat ve dvojí rovině. Na jedné straně tento vzdělaný a především mimořádně sečtělý kněz vystupuje na veřejnost jako respektovaný publicista, novinář a řečník, na druhé straně zasahuje do praktické politiky; na půdě křesťansko-sociální strany zaujímá vedoucí postavení, které nelze přehlédnout bez ohledu na skutečnost, že je svými konkurenty postupně vytlačován a ocitá se v postavení reprezentanta bez reálného vlivu na klíčová rozhodnutí.
Počátky Horského životní dráhy jsou typickým příběhem nadaného mladíka pocházejícího z velmi nuzných sociálních poměrů a shodují se s mnoha osudy jeho vrstevníků, českých katolických kněží druhé poloviny 19. století. Ve věku sedmi let ztratil otce, pojezdného na statku rytíře Freye, a tak matka, která se vydala za službou do Prahy, svěřila synka nejprve svému známému mlékaři a pak sestře v Brandýse nad Labem. Vyrůstal tak sice u příbuzných, ale ti byli stejně tak chudí, jako jeho rodina. Po třech letech si matka vzala malého Rudolfa do Prahy k sobě a dostal se do životního prostředí malého obchodníka. Po absolvování čtvrté třídy hlavní školy se měl vyučit krejčím, ale zásahem kněze Františka Maška se ocitl na akademickém gymnáziu, které dokončil v roce 1872 díky tomu, že si přivydělával v dělnických rodinách soukromým doučováním dětí a mohl si zaplatit bydlení a stravu. V letech 1872–1876 studoval na pražské německé teologické fakultě a 16. července 1876 přijal kněžské svěcení.[12]
Jako kaplan vystřídal řadu působišť na českém venkově (Jílové u Prahy, Stará Boleslav, Netvořice, Ořech, Únětice), kdy své pastorační působení doplňoval pilným studiem, přípravou na získání doktorátu teologie (1886 promován v Praze), přičemž čím dál více jej lákala filozofie, pilně pročítal díla klasiků a sledoval také současnou produkci díky mimořádnému jazykovému vybavení, znalosti sedmi jazyků. Převážnou část svého platu investoval do nákupu odborné literatury, takže během času disponoval obsáhlou knihovnou, která mu pak vydatně sloužila po celý život a byla zdrojem poznatků o vývoji filozofického, ale i sociálního myšlení v západoevropské společnosti. Únětické působení od roku 1886 a pak jmenování farářem u kostela sv. Matěje v Horní Šárce u Prahy (od r. 1897) Horskému umožnilo navázat užší kontakty s pražským prostředím, kde se prezentoval zejména jako skvělý kazatel. Odtud pak už byl jen krok k družstvu Vlast, které v něm našlo přes jeho mládí (36 let) už zkušeného, ale hlavně nadějného, perspektivního funkcionáře, který nabízel nejen zastřešení Vlasti reprezentativní osobností, ale sliboval možnost využití pro zkvalitnění a rozšíření aktivit spolku – to ostatně prokázal svým prvním větším příspěvkem otištěným ve Vlasti, pojednáním o životě a díle Jana Josefa Ignáce von Döllingera (1890).
Horskému vstup na půdu Vlasti změnil život, aniž si to zpočátku uvědomoval. Zprvu sice pilně předsedal schůzím, na nichž se připravovaly aktivity družstva Vlast směřované do sociální sféry a k vyjádření holdu činnosti papeže Lva XIII., ale jakoby jej vydávání dělnické přílohy deníku Čech (leden 1891) a založení sociálního odboru spolku (červenec 1891),[13] které odstartovaly novou etapu v činnosti křesťansko-sociálního hnutí v českých zemích, příliš neoslovovaly, byl plně zaujat vizí napsání kritického filozofického spisu. Zdá se, že teprve pod vlivem konvertity a bývalého sociálního demokrata Tomáše J. Jirouška u něj začal zájmový posun ve směru k sociálnímu hnutí, jehož význam podtrhla právě vydaná encyklika Rerum novarum. V září 1891 v Dělnických novinách získal tiskovou tribunu, která mu umožňovala publikovat své představy o řešení sociální otázky a formulovat stanoviska k aktuálním problémům dělnictva. Tato stálá publikační příležitost jej podněcovala ke studiu,[14] takže během krátké doby Horský celou problematiku zvládl na velmi solidní úrovni a orientoval se v anglické, belgické, italské, německé a rakouské socialistické a křesťansko-sociální odborné literatuře a publicistice. V létě 1893 podnikl studijní cestu do Německa, kde postupně navštívil Bamberk, Würzburk, Norimberk[15] a Amberk,[16] aby poznal stav křesťansko-sociálního hnutí, načerpal zde zkušenosti a seznámil německé předáky v čele s Carlem Friedrichem Augustem Pieperem a Franzem Hitzem SJ s aktivitami sociálního odboru Vlasti.[17] V Bamberku se zúčastnil týdenního mezinárodního „praktického sociálního kursu“, který mu poskytl možnost hovořit s křesťanskými sociály z různých zemí.[18] Pobyt v Německu zanechal na Horském trvalé stopy a jeho ohlas zachycuje údajný výrok pronesený v redakci Vlasti: „Přátelé, po takových cestách půjdeme, jako jdou katolíci němečtí v politice i socialismu a uvidíte, že naše ideály se splní – vyvolat velkou stranu katolického lidu.“[19] Obdobné zkušenosti načerpal rovněž při studijním pobytu v Belgii. Do poloviny 90. let se Horský stejně jako celý okruh Vlasti výrazně orientoval také na rakouské křesťansko-sociální kruhy kolem Josefa Scheichera, jehož spis Duchovenstvo a sociální otázka se pro ně stal učebnicí křesťanského socialismu.[20] Horský pod Jirouškovým tlakem nezůstal pouze teoretikem (propagátorem) křesťansko-sociálního hnutí, ale v letech 1893–1894 absolvoval jako řečník desítky schůzí a agitačních shromáždění, jejichž cílem bylo připravit půdu pro založení křesťansko-sociální strany; na přelomu století na tyto akce navázal jako předseda strany a kandidát poslanectví.
Tento cíl se lidem z okruhu Vlasti, kteří byli v úzkém spojení s brněnskými křesťanskými sociály, podařilo naplnit relativně v krátkém časovém období. První sjezd českého katolického dělnictva Jiroušek ve spolupráci s Horským svolal na 8.–9. září 1894 do Litomyšle. Shromáždění je v tradici Československé strany lidové vnímáno jako ustavující sjezd křesťansko-sociální strany v Čechách.[21] Zde měl Horský jako spolutvůrce stranického programu poprvé možnost v širší míře vyložit své představy o řešení sociální otázky. V dalším období je pak rozvíjel na stránkách Dělnických novin, ve svých vystoupeních na katolických sjezdech a stranických konferencích a také v brožurách, které vydal na obranu katolické církve před útoky z řad liberálů a socialistů. Pokusme se o evokaci jeho názorů, které jsou v souladu s tezemi, obsahem a duchem encykliky Rerum novarum.
Základním východiskem Horského přístupu k sociálnímu problému je konstatování krize industriální společnosti, která je zasažena bacilem liberalismu. „Evropa se vrací k pohanství a proto se vrací i pohanské otroctví v moderním rouše. Staré pohanství vodilo na trh otroky na prodej a novomódní pohanství, které sleduje liberalistický kapitalismus, celou Evropu přeměnilo ve veliký otrocký trh, na němž se s dělníkem kramaří a jemuž kapitalismus dává na vybranou: buď budeš pracovati za tolik, kolik ti dávám, anebo zajdi hlady.“[22] Liberalismus je příčinou skutečnosti, že kapitalistická organizace výroby na bázi soukromého vlastnictví výrobních prostředků, která je v obecném měřítku pro katolické vrstvy obyvatelstva přijatelná, neboť koresponduje s progresem v hospodářské sféře, se bohužel vyvinula do podoby nelidského vysávání a vykořisťování námezdně pracujících vrstev. Ty jsou decimovány, žijí v hladu a nedostatku, nedostávají zaslouženou adekvátní mzdu, což ohrožuje fyzické a psychické síly a dopadá na životní styl dělníků a jejich rodin. Liberalismus je současně původcem změn ve společnosti, které směřují k redukci její přirozené sociální struktury, podněcuje zejména likvidaci středních vrstev, což narušuje rovnovážný stav a harmonii potřebnou pro vzestup. Jeho dalším velkým hříchem je zplození ateizmu, který odvádí obyvatelstvo od základních hodnot a jistot, na nichž stojí lidský život. Produktem liberalismu je i socialismus jako návod na násilné řešení problémů industriální společnosti, sociální učení, jež je svým výkladem o třídním boji, revoluci a taktickým posouváním náboženských otázek do sféry privátního života člověka pro katolíky nepřijatelné.[23] Horský podle protokolu litomyšlského sjezdu prohlašoval: „Pohlédneme-li na společnost lidskou, vidíme na první pohled, že není tomu v ní tak, jak by tomu býti mělo, nýbrž že společnost lidská stůně, těžce stůně. Dostaly se do ní bacily liberalistické nevěry a vyvinul se na ní vyděračský kapitalismus jako děsný exudat, který pohlcuje téměř všechen užitek práce sám na úkor pracujících orgánů a stavů společnosti lidské. Společnost lidská tedy stůně a potřebuje lékaře. A tu hned jako na obrtlíku ruče jest pohotově doktor v červeném kabátě a nabízí se ochotně léčiti. A jak zní jeho recept? Zničíme všechny stavy a třídy společenské! Bolí hlava? Srazíme ji a hned přestane boleti! Bolí noha? Utneme ji! Stůně srdce? Vyřízneme je! Chorobí oko? Vyloupneme je! Takovým způsobem chce léčiti nemocnou společnost lidskou sociální demokracie. Tážu se: může ten, který jen štipec zdravého rozumu má, nemocného takovým způsobem léčiti? Jistě že nikoliv! A přece právě toto nerozumné ‘léčení’ chce sociální demokracie na společnosti lidské provésti. Ona nechce vyléčení neduhů jednotlivých společenských tříd, nechce totiž strpěti žádné jiné třídy mimo samu sebe, a proto vypověděla boj všem ostatním třídám společenským. […] Takto ‘vyléčená’ společnost lidská podobala by se starověké bájeslovné nestvůře Briareovi, který byl jen samé ruce, svět pak byl by proměněn v jedinou velikou robotárnu, […] byl by z ní mrzák života neschopný.“[24]
Horský tedy konstatuje, dnešní společnost je nemocná a nutně potřebuje lékaře, který ji zachrání a předejde jejímu exitu vhodnými zákroky. Požaduje reformu, která spočívá v eliminaci liberalismu, ateizmu a socialismu a jejich nahrazení ideami, zásadami a principy křesťanství,[25] které musí akceptovat všechny společenské vrstvy, skupiny i jednotlivci. Jedině společnost takto uzdravená a obrozená je schopná obnovit své síly a dosáhnout blahobytu. Sociální otázka je pro něj problémem mravním, etickým, lze ji řešit jedině nastolením všeobecné vlády ctnosti, tj. návratem k Bohu. Soudobá společnost onemocněla proto, neboť se odvrátila od Boha, křesťanství a katolicismu. Lékem tak není materiální nasycení člověka, nelze sanovat pouze jeho stránku tělesnou, ale také duchovní, je třeba člověka zásadně změnit, společnost musí obnovit hodnotu lásky k bližnímu, kdy lidé jsou si navzájem bratry a sestrami a ne vlky („Tento dělník nese v sobě obraz Boží, tentýž, jako ty, on tedy jest tvůj bratr. Slyšíš? Bratr a nikoliv otrok. A v tom právě leží úkol nás křesťanských sociálů pracovati k tomu, aby nejen dělnictvo, ale i pánové proniknuti byli duchem křesťanským v lásce vzájemné“).[26] Sociální otázku je podle Horského schopná řešit pouze společnost vybudovaná na mravních zásadách, společnost uznávající a řídící se hodnotami katolického desatera.[27] „Již filosof Plato vysvědčil, má-li lidstvo se udržeti, že musí státi na základě náboženském a Plutarch pravil, že spíše bude mono vystavěti město v povětří, než společnost lidskou bez základů náboženských. Proto i my, křesťanští sociálové, uznáváme náboženství a sice náboženství Kristovo za základ dobře uspořádané společnosti lidské, my víme, že z křesťanství vyplynula pravá osvěta a vzdělanost a bude-li proniknuta lidská společnost duchem Kristovým, že blaho v společnosti lidské rozkvete. Nazpět ku Kristu!, toť naším heslem.“[28]
Východiskem Horského uvažování o sociální otázce, které vnímáme ve všech jeho projevech, písemných i ústních, věnovaných křesťanskému socialismu, je tedy označení liberalismu za původce všeho zla ve společnosti: zrodil vykořisťovatelský kapitalismus, sociální demokracii, odpad od Boha a jeho zákonů.[29] Otevřeně říká, že jeho původ souvisí s činností židovstva, jež z něj všestranně profituje; Horský je antisemitou, jenž v této oblasti čerpal také z myšlenkového zázemí rakouských křesťanských sociálů kolem Karla Luegera, s nimiž byl v poměrně úzkém kontaktu, než se rozešli v nacionálních otázkách.[30]
Horský jako politik, který byl na litomyšlském sjezdu zvolen do čela křesťansko-sociální strany a pověřen úkolem vybudovat katolickou dělnickou politickou stranu na území Koruny české, se neomezil jen na teoretickou analýzu současného stavu, ale současně hledal praktické prostředky a možnosti, jimiž by bylo možno přispět k transformaci společnosti[31] a k uvedení křesťansko-sociálních zásad do života. Z jeho projevů přednesených na sjezdu vyplývá, že tehdy viděl dvě východiska, dvě priority, dva aktuální úkoly, které stály před křesťanskými sociály:
1. Budovat pevnou a jednotnou organizaci katolíků[32] na spolkové bázi, jejíž vůdčí silou bude křesťansko-sociální strana se svým tiskem a aktivitami, jež se neomezení jen na domácí prostředí, ale bude usilovat o spolupráci v mezinárodním měřítku se všemi, kteří se s jejími cíli ztotožní a akceptují je; sociální otázka není řešitelná v národním, ale pouze v internacionálním, nadnárodním měřítku.[33] Úkolem politické organizace je připravit, vzdělat a vychovat fundované a katolicismu oddané poslance, kteří budou schopni v parlamentu předložit a vybojovat takové zákony, které přetvoří současnou společnost a zkultivují ji v duchu mravní obrody. „Veřejný život ve státu upravuje se zákony, ale zákony nemají prospívati jenom jednotlivcům, nýbrž všem občanům. Dnes zákony straní ateistickým liberálům a vydřidušskému kapitálu. […] Zákony dělají poslanci ve sněmovně a jaké poslance do sněmovny zvolíte, takové také zákony máte. Když jste si zvolili poslance liberalistické, nedivte se, že vám udělali liberalistické zákony: zvolte si poslance duchem křesťanským nadšené a budete míti zákony v duchu křesťanském.“[34]
Nezbytnou součástí tohoto úsilí, říká Horský, musí být také reforma stávajícího kuriového volebního systému,[35] který je nemravný a nespravedlivý. Musí být nahrazen novým hlasovacím právem, ovšem ne takovým, jaké prosazují sociální demokraté („Já tomuto červenému receptu ani za mák nedůvěřuju… Všude tam, kde všeobecné rovné hlasovací právo zavedeno jest, se zimničnou činností sociální demokraté se ho chápou, aby co nejvíce mandátů ulovili, nikoliv ale k dobru lidu, nýbrž k štvanicím a k prospěchu vlastnímu.“)[36], ale do sněmovny se musí dostat všechny relevantní společenské vrstvy a skupiny, neboť parlament svým složením jako představitel a mluvčí celého národa musí kopírovat sociální skladbu celé společnosti („Má-li parlament skutečně býti zastupitelstvem veškerého lidu ve státu, musí ten parlament býti, abych tak řekl miniaturním, nebo zmenšeným obrazem celého státu, tj., všechny stavy, všechny zájmy mají v parlamentu poměrně k počtu svých příslušníků a své mravní váze býti zastoupeny“).[37] Proto spravedlivý volební systém je pouze takový, který tuto podmínku naplní. Horský v této souvislosti hovoří o „všeobecném hlasovacím právu se zastoupením podle zájmů práce“.[38] V podstatě odmítá zásadu rovnosti hlasovacího práva, neboť v ní vidí nebezpečí „nadvlády lůzy“,[39] kritizuje současný parlamentarismus,[40] přičemž požaduje posunout věkový limit pro oprávněnost volby do parlamentu na 24 let, neboť jen jistá vyspělost a zkušenost voliče dává záruku, že rozhodování o osudu celého státu bude provedeno odpovědně, a staví se proti volebnímu právu žen. „[…] Nemůžeme souhlasiti s tím, aby žena v politickém životě na roveň byla postavena muži, a aby ženě […] dáno bylo také právo volební. Kdo ženu na kolbiště politické zatahuje, ten úkol ženy nikdy nepochopil. Ženu nestvořil Bůh pro politiku a nedal jí za úkol, aby pořádala osudy zevnější v národě, nýbrž, aby pečlivou rukou vedla domácnost a dělala pořádek u domácího krbu. K tomu také poukazuje fyziologická i morální povaha ženy; nuže, nechať jenom ženy starají se o pořádek doma, my se o ne postaráme venku (živý souhlas), kdežto bude-li ženě otevřeno kolbiště politické, budeme míti veliký nepořádek venku a ještě větší nepořádek doma. (Tak jest!).“[41] Protože úpravy volebního řádu směřovaly výhradě k zastoupení na říšské radě, v roce 1898 čeští křesťanští sociálové ústy R. Horského navrhli reformu volebního systému na český zemský sněm spočívající v zavedení nové volební kurie (označené za dělnickou), v níž měli volit muži dosud bez volebního práva.[42]
2. Položit důraz na výchovu mladé generace v duchu víry v Boha, na níž se musí podílet nejen katolická rodina, ale na jí položená základy musí navazovat katolická škola ([katolické dělnictvo československé] „vyslovuje se proti bezkonfesionelnosti školy a nevěrecko-liberálnímu zákonodárství a žádá, aby školy byly v zásadě náboženskými a veškeré zákonodárství aby se dálo v souhlasu s pravdami náboženství křesťanského“),[43] zájmové katolické spolkové struktury a katolický tisk v širším slova smyslu. Tyto instituce připraví vnitřní reformu člověka, pro něhož pochopení vnější reformy společnosti nebude tak těžké.
Zatímco realizace uvedených úkolů byla pro Horského a jeho kolegy přece jen během na delší trati, litomyšlský sjezd je nasměroval k řešení konkrétních aktuálních problémů dělnictva ve sféře úpravy pracovní doby[44] a sociálního zabezpečení (zřízení nemocenských pokladen, úrazového a penzijního připojištění[45]), jež měly být řešeny na bázi spolupráce zaměstnavatelů s dělníky.[46] Vážně se zamýšlel nad otázkou stávek, jejích příčin, funkcí a efektů. Vnímal je jako důkaz a signál toho, že ve společnosti existuje něco nezdravého, nezavrhoval je, ale současně tvrdil, že oslabují všechny zúčastněné strany i systém jako celek. Dokazoval, že jsou vždy výsledkem hříchu, buď páchaného ze strany zaměstnavatele, prácedárce, nebo nespokojeného dělníka, který chce problém vyřešit nátlakem a jednostranně. Připouštěl, že stávku nelze odstranit, je však třeba, aby měla určité parametry: spravedlivá stávka musí probíhat za určitých podmínek. Je sice cestou k nápravě nepříznivého stavu, ale je prostředkem nejnebezpečnějším a také nejposlednějším.[47] V praktické rovině měl Horský možnost tuto teorii aplikovat na velké stávkové hnutí v českých zemích v roce 1899.[48] Stejně tak naléhavě cítil problém nezaměstnanosti dělnictva, přičemž všechny stávající pokusy jej řešit se mu zdály jako pokládání záplat na díry, provizórium, pomocný prostředek, neboť nejsou sto vyřešit tuto otázku ve prospěch všech pracujících, ale pouze některých skupin. Východisko viděl v systémové změně, v osvobození práce od tržního systému, kdy dělník získá ne právo na práci, ale právo nad prací, tj. společnost vybudovaná na křesťanských principech a podle zásad křesťanských sociálů bude garantovat plnou zaměstnanost.[49] Horského velmi tížil problém životních podmínek dělnických rodin, neboť sám v dětství zažil pobyt v „ratejně“ a jako kněz přicházel do těchto obydlí nejchudších označovaných za „doupata“ a „lidomorny“, plných nemocí a hříchů. Doporučoval jejich srovnání se zemí a postupnou výstavbu malých rodinných domků se zahrádkami a vlastním hospodářstvím.[50]
Do oblasti těchto konkrétních opatření, která rozpracovávala Horského obecnou vizi řešení sociální otázky, je třeba zahrnout také programové teze, které zazněly na pražském sjezdu českých křesťanských sociálů v Praze v roce 1898. V tomto případě sice nemůžeme doložit, že se jednalo výslovně o Horského formulace (a v další publicistice se k těmto tématům nevracel), jako je tomu ve všech ostatních případech uváděných v našem pojednání, nicméně s ohledem na Horského vůdčí roli při přípravě a průběhu jednání můžeme uvažovat alespoň o jeho podílu na nich, příp. souhlasu s jejich zněním; jsou prezentovány jako stanovisko výkonného výboru strany, který řídil. Týkají se problematiky postavení rolníků a do jisté míry i řemeslníků, tedy těch sociálních vrstev, které v počáteční fázi křesťansko-sociálního hnutí v českých zemích stály přece jen v pozadí a teprve na přelomu století se staly předmětem organizačního zájmu křesťansko-sociální strany. Programové teze označují rolníky za jeden z hlavních sloupů společnosti a požadují zajistit podmínky pro jejich zachování jako samostatné sociální vrstvy a hospodářský rozkvět. Klíčem k tomu je garance soukromého vlastnictví půdy, která musí být chráněna proti „zhoubnému a nepřirozenému“ vytváření latifundií, „všeobecnému agrárnímu komunismu“, ale také proti „svobodné dělitelnosti pozemků“. Na venkově je nezbytné zajistit kooperaci mezi rolníky a velkostatkáři prostřednictvím povinných okresních, resp. župních společenstev jako garantů stability a vzestupu zemědělské výroby. Tento úkol však nemůže být splněn bez výrazného podílu a pomoci státu, jehož politika sleduje cíl ochrany rolníků jak proti nežádoucím zahraničním vlivům (např. cla), tak sanuje jejich sociální jistoty ve sféře zajištění pro případ živelné pohromy, nemoci, stáří aj. Je třeba, aby rolníci získali odpovídající a garantované zastoupení v zemských sněmech a na říšské radě prostřednictvím rolnických komor do doby, než dojde k úpravě volebního systému podle představ křesťanských sociálů.[51] Pokud jde o živnostníky jako jeden z pilířů středních vrstev, v časové fázi 90. let 19. století křesťanští sociálové akcentovali myšlenku vytvoření povinných řemeslnických společenstev, která se měla podílet na řešení ožehavé záležitosti sladění strojní a řemeslné výroby ve smyslu regulace ve prospěch malovýrobců.
Uvedený nástin Horského názorů na řešení sociální otázky ukazuje, že se nejednalo o originálního myslitele, který by předložil vlastní koncepci, ale jeho uvažování se pohybovalo v prostoru vymezeném přístupy zakotvenými v sociální nauce římskokatolické církve. Výslovně se odvolával nejen na text encykliky Rerum novarum, ale nejednou evokoval myšlenky obsažené v dalších okružních listech Lva XIII., konkrétně se jeho vývody opírají o citace z encyklik Inscrutabili ze 4. dubna 1878, Quod apostolici muneris z 28. prosince 1878, Arcanum divinae Sapientiae z 10. února 1880, Diuturnum illud z 29. června 1881, Immortale dei z 1. listopadu 1885 a Libertas z 20. června 1888.[52] Autoritou pro něj byly spisy a názory Angličana Henryho Edwarda kardinála Manninga,[53] Francouze Alberta de Muna,[54] Švýcara Gasparda Decurtinse,[55] Rakušana Karla von Vogelsang[56] a dalších německých, francouzských, belgických, rakouských a amerických křesťansko-sociálně orientovaných myslitelů.[57] S nadšením v Dělnických novinách referoval o aktivitách francouzské podnikatelské rodiny Harmelových,[58] která ve vesnici Warmériville v departementu de la Marne vybudovala vzorný textilní výrobní podnik, který svým zaměstnancům poskytoval nejen obživu, ale vytvářel zázemí pro možnost žít v duchu katolických zásad.[59] Horského referáty o snahách křesťanských sociálů v západní Evropě tvořily nosnou, stálou a zřejmě nenahraditelnou součást náplně Dělnických listů.[60]
Při jistém zjednodušení lze konstatovat, že jádro Horského pohledu na řešení sociální otázky obsahují už texty publikované v protokolu litomyšlského sjezdu, přičemž další projevy a články na ně navazují, prohlubují je a rozvíjejí detailnější analýzou. Zdá se, že jeho zájmu nejbližší byla obecněji zaměřená témata kriticky analyzující charakter industriální společnosti a socialistické teorie předkládající koncepty její transformace, resp. likvidace. S nimi pak korespondovaly výklady o nutnosti návratu ke křesťanským ideálům, které reprezentují jistoty pro život časný i věčný. Horský se zde mohl opřít o relativně širokou literární základnu prací evropských myslitelů, teoretiků a autorů, resp. těžil z bohatství evropských křesťanských tradic a katolické literatury. Zmíněné skutečnosti poměrně jasně vypovídají o charakteru jeho osobnosti katolického intelektuála, jemuž byl nejbližší svět idejí, teorie, vědy a publicistiky.
Přesto se domníváme, že význam Horského osobnosti v oblasti řešení sociální otázky je nutno hledat především ve sféře praktické politiky. V intencích encykliky Rerum novarum usiloval o vytvoření takové politické strany, která by byla schopna působit v prostoru mezi církví a státem jako dvěma pilíři, na nichž měla podle okružního listu spočívat stavba katolické společnosti založené na principech solidarismu. Soustředil se na problematiku programového ukotvení strany a vybudování jejích struktur, byť význam rozvinutí činnosti přidružených (satelitních) organizací podcenil nebo nepostřehl; Horského literární příspěvky dotýkající se sociální otázky tvoří jen součást, resp. doprovodný fenomén jeho působení v roli katolického politika. Nic na tom nemění skutečnost, že sám Horský by s námi nesouhlasil, neboť se nepochybně považoval především za spisovatele, a jeho role v této oblasti není přehlédnutelná.
Vytvoření objektivního obrazu a politického profilu R. Horského není snadné: na jedné straně mu v dějinách českého křesťansko-sociálního hnutí náleží významné místo spoluzakladatele a budovatele strany, jednoho z protagonistů druhé generace českých křesťanských sociálů, současně však nemůžeme pominout a zamlčet skutečnost, že jeho jméno je spojeno s četnými kontroverzemi v katolickém táboře a vnitrostranickými boji, jež výrazně poznamenaly vývoj politického katolicismu v Čechách v letech před první světovou válkou. Reflexe jeho postavení a chování na politické scéně v čase dokonce evokuje otázku, zda byl pro roli stranického vůdce a organizátora dostatečně disponován a zda nemohl politickému katolicismu více a lépe prospět na jiném místě. Horský nepochybně postrádal vůdcovské ambice, které jsou nezbytným a možná prioritním předpokladem výbavy úspěšného politika. Nevidíme u něj touhu řídit a rozhodovat. Funkce přijímal víceméně pod tlakem svého okolí. Mnohdy nabýváme dokonce dojmu, jakoby o ně ani nestál. Ač předseda, většinou nechodil do schůzí výkonného výboru strany, kde měl možnost nejvýrazněji ovlivňovat stranickou politiku. Nechával za sebe rozhodovat jiné ambiciózní osobnosti do té míry, že se ocitá v pozici pouhé reprezentativní figury vystupující v intencích lidí skrytých v zákulisí. Uvedené poznatky však neznamenají, že Horský postrádal sebevědomí a touhu uplatnit se ve veřejném životě. Současně jsme totiž svědky jeho horečnatých aktivit, úspěšně vystupuje na veřejných shromážděních a táborech lidu, ve volebních kampaních, je ústřední postavou při vyjednáváních mezi frakcemi katolického tábora. Uplatnil se jako poslanec říšské rady ve Vídni. To vše svědčí o jeho předpokladech a schopnostech, o jistém charismatu, jímž dovedl působit na lidové masy. Horskému však pravděpodobně chyběla vytrvalost, kus taktickému umu, schopnosti manévrovat, v pravé chvíli ustoupit do pozadí, aby se vzápětí mohl vrátit na scénu v plné parádě jako vítěz. Obtížně zdolával překážky každodenní drobné politické práce. Asi ji také podceňoval, neboť své hlavní poslání viděl jinde.
Když se R. Horský dostal počátkem 20. let 20. století do kontroverzí s vedením Československé strany lidové v důsledku kritiky Šrámkovy politiky, vydal na svou obranu apologetický spis nazvaný In causa mea, v němž se mj. zamýšlel nad tradicemi českého politického katolicismu a vyslovil se také k zápasům v katolickém táboře v letech před první světovou válkou. Sám sebe vnímá nejen jako zakladatele a budovatele křesťansko-sociální strany („Věděl jsem sice a očekával jsem pevně, že naše strana neumře, nýbrž že bude žít, že vzroste, netušil jsem však, že ve třiceti letech zesílí a zmohutní tak, že bude dobývati si primátu mezi ostatními stranami a že bude rozhodně zasahovati do vedení státu“[61]), ale považuje se i za strážce politického kursu a programových hodnot vložených do vínku organizace při jejím založení. Právě toto lpění na zásadách a jejich obrana byla podle Horského hlavní příčinou bojů uvnitř katolického tábora. Nedovedl si představit, že by úkoly strany související s naplňováním a rozvíjením sociálního učení církve se mohly obejít bez jejího konfesijního, demokratického a konzervativního charakteru a samostatného postupu.
„[…] vší energií [jsem] se tomu bránil, aby naše strana ani o píď se stanoviska katolického neustoupila.“[62] Horský tímto výrokem naráží na skutečnost, že nominálně jako vůdce Vlasti stál v čele odpůrců české katolické moderny reprezentované jmény Karla Dostála-Lutinova, Jana Šrámka, Emila Dlouhého-Pokorného, Františka Světlíka aj., kteří podle jeho názoru rozvraceli katolický tábor a směřovali k rozchodu s katolickou církví. „S těmito modernisty jsem měl hrozný boj… Nedal jsem se a kladu si to za zásluhu, že jsem se tenkráte s takovou rozhodností postavil proti nim. Dnes velikou většinou jsou z nich odpadlíci k sektě farskýanů,[63] a to také byl jejich cíl, postaviti naši stranu na základ moderny, a strana měla se tak státi janičářem a nástrojem jejich modernistických plánů, a tomu jsem zabránil.“[64] Stejně tak zabránil pokusu o pohlcení křesťansko-sociální strany kruhy kolem Katolicko-politické jednoty pro Království české. Ty inspirovaly založení Národní strany katolické s cílem převzít vedení katolického politického tábora a utlumit křesťansko-sociální hnutí, jehož program byl pro bohaté vrstvy obyvatelstva nepřijatelný. Horskému se zdálo, že předešel degradaci širších lidových vrstev na pouhou stafáž boháčů a šlechty: „[…] my jsme měli za sebou tisíce a tisíce stoupenců, oni však jen hrstky… Mám zato, že jsem měl pravdu, když jsem nechtěl pustiti do strany samozvané oficíry, kteří nijakými zásluhami o stranu se neosvědčili a bez vlastní práce o dobro a rozkvět strany chtěli přijíti k hotovému.“[65] Velké politické boje sváděl Horský od přelomu století s levicovou křesťansko-demokratickou frakcí reprezentovanou kruhem kolem Václava Myslivce, které se nejvýrazněji projevily střetem o poměr katolíků k otázce všeobecného hlasovacího práva. Situace dospěla tak daleko, že vyloučená levice v roce 1899 konstituovala Křesťansko-sociální stranu lidovou. Tento zápas utichl po roce 1907, kdy pod tlakem okolností křesťanští sociálové akceptovali změnu volebního systému a svůj požadavek modifikace principu rovnosti hlasovacího práva přesunuli do budoucnosti. Od počátku 20. století, zejména po konstituování agrární strany a v souvislosti s jejími ambicemi ovládnout venkov, se Horský stal nekompromisním obhájcem požadavku nezávislosti postupu katolických stran a jejich plné nezávislosti. „Buď zůstaneme stranou úplně samostatnou, anebo vůbec nebudeme; na kompromisy za žádnou cenu že nepřistoupím, dokud budu v čele strany státi.“[66] Tento Horského postoj se projevil zejména kolem voleb do říšské rady v roce 1911: „Bylo mi dáno na srozuměnou, abychom nekandidovali samostatně, abychom učinili kompromis s agrárníky, že nám dají čtyři mandáty. Šabatovi, Šachlovi, Prokopovi a mně; oba Myslivcové a Záruba že kandidováni býti nesmějí. A priori jsem řekl: Ne. Raději čestně padneme, než abychom přijali nějaké milosti z cizích rukou. Já jsem nikdy nebyl přítelem kompromisů, poněvadž katolická strana vždycky při nich pohoří, stávajíc se přípřeží stranám jiným.“[67]
Dnes musíme konstatovat, že Horského koncepce strany a její politiky[68] nebyla zcela úspěšná, o čemž svědčí nejen pozice politického katolicismu v Čechách před první světovou válkou, ale i fakt, že po prohraných říšských volbách v roce 1911 byl Horský formálně zbaven vedení strany a krok za krokem se ocital na periferii politického vlivu, až se dostal do role mluvčího opoziční konzervativní frakce v ČSL v první polovině 20. let 20. století. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že v postavě R. Horského měl politický katolicismus a jeho křesťansko-sociální větev v Čechách výraznou osobnost. Na tom se shodovali už jeho současníci, spolupracovníci i političtí konkurenti a odpůrci.[69] Plné a objektivní zhodnocení Horského životního díla však stojí ještě před námi.
POZNÁMKY
[1] LEO, Papa XIII.: Rundschreiben über die Arbeiterfrage. Freiburg 1891. 85 s.; LEO, Papa XIII.: Enzyklika über die Arbeiterfrage. Schwenningen 1947. 38 s.; Encyklika (okružní list) Lva XIII. O otázce dělnické. (Rerum novarum). Ed. Bedřich Vašek. Olomouc 1931. 48 s.; srov. BERCHTOLD, Alfred: Von Rerum novarum bis Populorum progressio. In: Ein Leben–drei Epochen. Festschrift für Hans Schütz zum 70. Geburtstag. München 1971, s. 182-227; Die soziale Frage und der Katholizismus. Festschrift zum 40 jährigen Jubiläum der Enzyklika Rerum novarum. Paderborn 1931. 488 s.; KNOLL, August Maria: Die soziale Gedanke im modernen Katholizismus. Von der Romantik bis Rerum novarum. Wien 1932. 317 s.; NELL-BRUNING, Oswald von: Christliche Erneuerung der menschlichen Gesellschaft. Die Sozialenzykliken der Päpste. Aschaffenburg 1962. 210 s. BINKOWSKI, Johannes: Die sozialen Enzykliken. Vittigen 1963. 200 s.; SORGENFREI, Helmut: Die geistesgeswchichtlichen Hintergründe der Sozialenzyklika Rerum novarum. Heidelberg 1970. 230 s.; HUBER, Kurt A.: Die Enzyklika „Rerum novarum“ und die Genesis der christlichsozialen Volksparteien in der Tschechoslowakei, in: BOSL, Karel (Hrsg.): Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat. München-Wien 1979, s. 241–257; 90 Jahre Rerum novarum. Hrsg. Anton Rauscher. Köln 1982. 218 s.; STÜTTLER, Josef A.: Adolph Kolping und Rerum novarum. Kolpings Wirken und Werk und 100 Jahre kirchliche Sozialbotschaft im Vergleich. Köln 1991. 111 s.; BAZZICHI, Oreste: Cent’anni di Rerum novarum 1891–1991. Roma 1991. 119 s.; JAN PAVEL II.: Zum hundertsten Jahrestag von Rerum novarum. Enzyklika Centesimus annus vom 1. 5. 1991. Leutesdorf 1991. 139 s.; Kirche zwischen Vertröstung und Klassenkampf. 100 Jahre Rerum novarum. Leipzig 1991. 155 s.; GOTTWALD, Herbert: Rerum novarum. Das soziale Gewissen des Heiligen Stuhls. Berlin 1994. 118 s.
[2] Markantním dokladem je např. chování pražského arcibiskupa. Srov. MIKO, Norbert: Zur Mission des Kardinals Schönborns, des Bishofs Bauer und des P. Albert Maria Weiβ OP im Jahre 1895. Römische Historische Mitteilungen, 5, 1961/62, s. 181-225.
[3] SVĚTLÍK, František: Zpět do sakristie? Život 11, 1929, č. 10, s. 4. Srov. MAREK, Pavel: Český katolicismus 1848-1914. Olomouc 2003, s. 41.
[4] PEHR, Michal a kol.: Cestami křesťanské politiky. Praha 2007, s. 257–258.
[5] K Šrámkově osobnosti srov. např. TRAPL, Miloš: Monsignore Jan Šrámek. Olomouc 1995. 109 s.; TÝŽ: Tragédie politika s kolárkem. Msgre Jan Šrámek. In: Osobnosti moravských dějin, 1. Ed. Libor JAN a Zdeněk DRAHOŠ. Brno 2006, s. 459–467; TURZOVÁ, Virginie Marie: Kartouzský vězeň. Mons Jan Šrámek. Svitavy 2006. 257 s.; PEHR, Michal a kol.: Cestami, s. 265–268; Jan Šrámek. Kněz-státník-politik. Ed. Pavel MAREK. Olomouc 2004. 417 s.
[6] Patřil k nim také František Světlík. Srov. MAREK, Pavel – TRAPL, Miloš: Mons. František Světlík (1875–1949). Nástin života a díla katolického politika a novináře. Rosice 2001. 131 s.
[7] Srov. MAREK, Pavel: Senátor agrární strany František Jan Kroiher. In: Osobnosti agrární politiky 19. a 20. století. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve dnech 24.–25. května 2006. Studie Slováckého muzea Uherské Hradiště, 11/2006. Ed. Blanka RAŠTICOVÁ. Uherské Hradiště 2006, s. 107–112; TÝŽ: František Jan Kroiher mezi ultramontanismem a sekularizací. In: FASORA, Lukáš – HANUŠ, Jiří – MALÍŘ, Jiří: Sekularizace českých zemí v letech 1848–1914. Brno 2007, s. 89–101; TÝŽ: Může být katolický kněz členem agrární strany? Příspěvek k životním osudům Františka Jana Kroihera. In: Náboženství a politika. Ed. Tomáš BUBÍK a Hynryk HOFFMANN. Pardubice 2007, s. 18–31.
[8] KUČERA, Martin: Český politický katolicismus před první světovou válkou. Český časopis historický, 98, 2000, č. 1, s. 83–117; MAREK, Pavel: Český katolicismus 1890–1914. Olomouc 2003. 649 s.; TÝŽ: Počátky českého politického katolicismu v letech 1848–1918. In: FIALA, Petr – FORAL, Jiří – KONEČNÝ, Karel – MAREK, Pavel – PEHR, Michal – TRAPL, Miloš: Český politický katolicismus 1848–2005. Brno 2008, s. 7–149.
[9] JIROUŠEK, Tomáš J.: Tomáš Škrdle. Jeho život, práce a působení ve družstvu Vlast a v katolickém životě v letech 1880–1913. Praha 1917. 72 s.; TÝŽ (anonymně): Z dob našeho probuzení. Účast družstva Vlasť v křesťansko-sociálním hnutí českoslovanském. Praha 1900. 48 s.; PUTNA, Martin C.: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha 1998, s. 196–205. Srov. také Národní archiv Praha, fond Ordinariát pražského arcibiskupství 1536-1939, i.č. 838, kart. 214.
[10] Jak by to vypadalo, kdyby družstvo Vlast dnes přestalo existovati. Naše listy, 15, 1905, č. 2, 9. 9., s. 1–3; č. 3, 16. 9., s. 1–2.
[11] POKORNÝ, Jiří: P. Tomáš Škrdle a družstvo Vlasť. In: Sacrum et profanum. Praha 1998, s. 145.
[12] JIROUŠEK, Tomáš J.: Msgre ThDr. Rudolf Horský, vynikající řečník, politik a křesťanský sociolog český. Vlast, 44, 1927/1928, č. 4, s. 169–170.
[13] JIROUŠEK, Tomáš, J.: Družstvo Vlast a encyklika Rerum novarum. Vlast, 47, 1931, č. 1, s. 20.
[14] Dokladem pečlivého studia soudobé literatury jsou jeho recenze domácích a hlavně zahraničních titulů na stránkách katolických novin a časopisů. Sociální problematice se věnoval zejména v Dělnických novinách, především v prvních ročnících z počátku 90. let. Srov. např. HORSKÝ, Rudolf: Latschka, Adam: Socialistická kázání. Praha 1891. Dělnické noviny, 1, 1891, č. 6, 16. 11., s. 52; HORSKÝ, Rudolf: Die Gottlosigkeit der Sozialdemokratie. Dělnické noviny, 1, 1891, č. 7, 1. 12., s. 60; HORSKÝ, Rudolf: Der Sozialismus als Feind der Religion und die Volksschulle. Dělnické noviny, 2, 1892, č. 1, 1. 9., s. 12; HORSKÝ, Rudolf: Lenz, Antonín: Socialismus v dějinách lidstva a jeho povaha. Dělnické noviny, 2, 1892/1893, č. 9, 1. 1., s. 91; HORSKÝ, Rudolf: Internationale Regelung der sozialen Frage. [autor Aug. Lehmkuhl]. Dělnické noviny, 3, 1893/1894, č. 5, 1. 11., s. 54–55. – Společným znakem těchto recenzí je kritické posuzování sociálně demokratické strany, jejího programu a obecně socialistické teorie. Horský tvrdí, že socialisté nejsou schopni vyřešit sociální otázku, navíc připravují krvavou revoluci a vystupování jejích vůdců vůči dělnictvu má především agitační charakter s cílem získat masu a ovládat ji. Tvrdě kritizují taktizování strany ve vztahu k náboženství, kdy jeho posouvání do oblasti privátní sféry člověka Horský vnímá jako zakrývání skutečných cílů, jimiž