S

ŠRÁMEK, Jan (11. 8. 1870 Grygov, o. Olomouc‒22. 4. 1956 Praha)

Kněz, politik – zakladatelská osobnost českého politického katolicismu, dlouholetý předseda ČSL, státník

Pocházel z těžkých sociálních poměrů, z rodiny malého rolníka-domkáře. Jako nadaný hoch prošel školní docházkou bez problémů, obecnou školu navštěvoval v rodné obci, v l. 1880‒1888 chodil na arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a po maturitě v l. 1888‒1892 absolvoval bohosloví v Olomouci, na kněze vysvěcen v r. 1892. Po krátké praxi v olomoucké arcibiskupské konsistoři nastoupil jako kaplan do Nového Jičína (1893‒1901), potom byl přeložen do Životic (1901) a Všechovic u Hranic (1902). Názorové diference s arcibiskupem T. Kohnem jej v r. 1902 přiměly k odchodu do Brna, kde našel uplatnění jako učitel na biskupském kněžském učilišti, v l. 1904‒1911 jako docent, v l. 1911‒1914 profesor praktické sociologie. Od studentských let vystupoval jako zapálený vlastenec a projevoval zájem o řešení sociální otázky. Ovlivněn papežskou encyklikou Rerum novarum (1891) hned ve svém prvním kněžském působišti rozvinul široce zaměřenou organizátorskou práci směřující k zakládání českých katolických dělnických spolků (1895 Katolický dělnický spolek, 1898 ženský Křesťansko-sociální spolek Budoucnost, 1898 založení internátu pro mladé dělnice), která přesahovala hranice převážně německého města (podíl na vzniku spolků v Mořkově, Hodslavicích, Příboru, Štramberku, Bernaticích) a v pol. 90. let 19. stol. vyústila v založení okresního sdružení křesťansko-sociálních spolků na Novojičínsku. V této době podpořil snahy o založení katolické politické strany. Zakládajícího sjezdu v Litomyšli (1894) se v důsledku názorového odstupu od pražské skupiny Vlasti (R. Horský, T. J. Jiroušek, T. Škrdle) nezúčastnil a sledoval ideu vzniku jednotného stranického útvaru. Na ustavujícím sjezdu Národní strany katolické na Moravě (1896) se snažil prosadit do jejího programu křesťansko-sociální zásady, zvolen členem širšího výkonného výboru strany. Současně byl ve styku s levicí pražského křesťansko-sociálního centra (E. Dlouhý-Pokorný, V. Myslivec) a očekával vytvoření křesťansko-sociální strany pro Čechy a Moravu. Komplikace provázející realizaci této koncepce jej přiměly k převzetí vůdčí role sjednotitele křesťansko-sociálních spolkových ústředí obou moravských diecézí a na sjezdech ve Vyškově (4. 4. 1899) a na Velehradě (3. ‒ 4. 9. 1899) založil Moravskoslezskou křesťansko-sociální stranu jako součást Národní strany katolické na Moravě. Dohoda s jejími předáky umožnila konstituování tzv. „dvojstrany“ jako základního předpokladu pro nerušený rozvoj politického katolicismu na Moravě. Šrámek jako předseda a hybná síla v letech před 1. sv. válkou, poučen zahraničními vzory (Německo, Švýcarsko, Slovinsko, Belgie), stranu vybudoval jako moderní organizační útvar s masovou členskou základnou. Velkou pozornost věnoval zakládání přidružených organizací (1902 Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva čs., 1903 Moravskoslezská jednota družstev, 1909 Orel, 1912 Svaz křesťansko-sociálních živnostníků čs.), v nichž figuroval buď jako předseda nebo funkcionář výboru, a vzniku stranického ústředí v Brně s tiskárnou a deníkem (1912 zal. Den). V l. 1907‒1911 poslancem vídeňské říšské rady za Vyškovsko a členem delegací. V l. 1906‒1918 poslancem moravského zemského sněmu, místopředseda poslaneckého klubu, členem řady výborů, podíl na činnosti česko-německého permanentního výboru. V l. 1913‒1918 přísedící moravského zemského výboru. V l. 1906‒1911 se angažoval v brněnských obecních volbách, neúspěšně kandidoval za Jednotu českých voličů brněnských. V l. 1906‒1918 členem a místopředsedou (1913) ÚV moravského odboru Národní rady české. Od poloviny 90. let se angažoval na půdě Katolické moderny, psal do jejích časopisů (Nový život, Rozvoj, Bílý prapor) a patřil do okruhu protagonistů hnutí (vedle K. Dostála-Lutinova, F. Světlíka, E. Dlouhého-Pokorného aj.) určujících základní směry činnosti. Podpořil existenci Křesťansko-sociální strany lidové a i po jejím zániku udržoval s křesťansko-demokratickým/sociálním proudem úzké kontakty s nadějí na společný postup. V r. 1910 předsedou Říšské všeodborové komise křesťansko-sociální, v r. 1911 předsedou Říšské tělocvičné rady v rámci Všeodborového sdružení. Současně odpůrcem spolupráce s německými vídeňskými křesťanskými sociály. Šrámkova úspěšná práce, už před válkou i formálně oceňovaná (1908 konsistorní rada, 1912 Msgre), vyvolávala tiskové a ústní útoky na jeho osobu a programovou linii ze strany konzervativně orientovaných katolíků (J. Šamalík, P. Vychodil) a zejména mluvčích pokrokového bloku. V letech války zpočátku přijal zásady aktivistické politiky, v létě 1917 je začal revidovat, v r. 1918 podíl na činnosti Národního výboru, jako jeho delegát se v říjnu podílel na převzetí místodržitelství v Brně. Od pozdního jara 1918 sledoval myšlenku integrace katolických politických stran a řídil jejich sjednocení na Moravě (1918) a nakonec i v Čechách, které vyústilo v založení ČSL (1919).

Šrámek se jako první český katolický politik jednoznačně vyslovil (v září 1918) za samostatný československý stát a to ho po vzniku ČSR vyneslo do čela českého politického katolického tábora. Stal se předsedou ČSL na Moravě, vedoucím poslaneckého klubu strany v parlamentě a po založení celostátního Ústředního výkonného výboru ČSL roku 1922 i jeho předsedou. Po celou dobu první republiky byl poslancem Národního shromáždění a od roku 1921 až do září 1938 ministrem československých vlád. Ve své pozici výrazně přispěl v poválečném zápase o pozice římskokatolické církve k odvrácení její odluky od státu a k začlenění církve do nové československé společnosti. V lidové straně i ve státní politice prosazoval politiku kompromisů, zasloužil se o prosazení hlavních požadavků katolické církve, odmítal však netolerantní snahy o návrat starých státně-církevních rakouských poměrů. Pozice ČSL prosazoval státotvornou národní politikou zbavenou prohasburského legitimismu a taktickým a umírněným, i když zásadovým vystupováním vůči koaličním partnerům. Prosazoval heslo: „Dohodli jsme se, že se dohodneme“ a byl vždy pro účast ČSL ve vládě. Rozešel se s Hlinkovou slovenskou ĺudovou stranou pro její autonomistický program. Jeho postavení ve straně bylo mimořádně silné, odvrátil všechny pokusy některých pražských politiků o změnu politiky strany, která za jeho vedení vždy udržela demokratickou linii a stala se oporou politiky Hradu, především dr. E. Beneše. Přispěl též výrazně k urovnání rozporů mezi ČSR a Apoštolským stolcem a k uzavření tzv. modu vivendi. V třicátých letech se stavěl proti všem autoritářským tendencím v ČSL i ve vládním táboře, přispěl výrazně (s celou katolickou politickou frontou včetně Vatikánu) ke zvolení Beneše prezidentem v prosinci 1935. Byl odpůrcem Henleinovy Sudetoněmecké strany, vystupoval i proti ustupování nacistickému Německu. Dne 21. září 1938 hlasoval v Hodžově vládě proti přijetí anglo-francouzského ultimáta, odmítal mnichovskou kapitulaci a za druhé republiky po začlenění ČSL do Strany národní jednoty odešel z politického života.

Za nacistické okupace odešel Šrámek v červenci 1939 společně s P. F. Hálou, který se stal již ve třicátých letech jeho nejbližším spolupracovníkem, do emigrace, aby zde jednal ve prospěch Beneše s katolickými francouzskými kruhy. V Paříži se mu podařilo přispět k vytvoření Československého Národního výboru, jehož se stal úřadujícím místopředsedou. Po porážce Francie uprchl do Anglie, kde byl jmenován premiérem obou československých exilových vlád. Často mluvil do londýnského rozhlasu k domovu a podílel se v Benešově linii na vytváření strategie zahraničního odboje.  V březnu 1945 odletěl s naší zahraniční delegací do Moskvy, ale nezúčastnil se (údajně pro nemoc) jednání o vládní program. Přišel až na jednání o složení nové Fierlingerovy vlády, v níž se stal náměstkem předsedy, jímž byl i v obou dalších vládách do února 1948. Po osvobození se stal opět předsedou ČSL, ale často se pro nemoc neúčastnil stranických i vládních jednání a nechal se  zastupovat F. Hálou, který měl prosazovat jeho názory. Snažili se neprovokovat komunisty, včetně podpory Národní fronty. Odvrátili pokusy některých radikálnějších sil (H. Koželuhová-Procházková, B. Chudoba, P. Tigrid) o změnu politiky strany. Od podzimu 1947, kdy nastal nástup komunistů k získání veškeré moci, se však již Šrámek začal jednání vlády účastnil ve snaze tomuto trendu zabránit. V únoru 1948 byl proti podání demise, nakonec se však nechal přesvědčit dalšími demokratickými politiky a prezidentem Benešem a k demisi se připojil. Po porážce demokratických sil se okamžitě vzdal poslaneckého mandátu a v březnu 1948 se pokusili s Hálou o druhý útěk do exilu, byli však zadrženi a až do konce života vězněni a internováni. Šrámek zemřel v pražské nemocnici Na Bulovce, kam byl přivezen pod cizím jménem z místa poslední internace v Roželově pod Třemšínem. Byl tajně pohřben v hrobu své matky ve Velkém Týnci u Olomouce a teprve v roce 1990 byla splněna jeho touha být pochován na Velehradě, kam byly jeho ostatky převezeny a slavnostně pohřbeny.

Pavel Marek ‒ Miloš Trapl

.